CURICH: Nový čelní představitel Evropy a člověk budoucnosti, Oskar Lafontaine, je ale člověkem minulosti. Není to člověk z příjemné středolevice, ze které vyšli také mnozí z nás, ale je člověkem nerekonstruovatelné levice střihu šedesátých let. Lafontaine je chytrý a prozíravý pletichář - a vítěz souboje o německou domácí politickou scénu. Jestli se do toho pustí po svém, přetvoří Lafontaine budoucnost Evropy, ovšem ne k lepšímu.
Šarvátky a rozepře na levém středu politického spektra nejsou pro Evropu ničím novým: Jacques Delors prosazoval křesťansko-demokratický pohled; Lionel Jospin ovšem pochází z ještě levicovatější levice. A oba skončili na politickém středu, smířeni kapitálovými trhy.
Je pravda, že skrznaskrz Evropou, dokonce i v koutech zasedacích síní soukromých správních rad, stále zůstává jistá neochota přejít k americkému extrému “konat nebo zhynout”. Politici všeho možného ražení jsou od kolébky až po hrob zavázáni sociálnímu státu, bez ohledu na její výdaje a oslabující vlivy na hospodářství státu. Lafontainův program je krokem zpět, jako by ve všech těchto pokusných krocích kontinentu směrem ke konkurenceschopné tržní ekonomice, mimo sociální stát, dosáhla Evropa slepé uličky.
CURICH: Nový čelní představitel Evropy a člověk budoucnosti, Oskar Lafontaine, je ale člověkem minulosti. Není to člověk z příjemné středolevice, ze které vyšli také mnozí z nás, ale je člověkem nerekonstruovatelné levice střihu šedesátých let. Lafontaine je chytrý a prozíravý pletichář - a vítěz souboje o německou domácí politickou scénu. Jestli se do toho pustí po svém, přetvoří Lafontaine budoucnost Evropy, ovšem ne k lepšímu.
Šarvátky a rozepře na levém středu politického spektra nejsou pro Evropu ničím novým: Jacques Delors prosazoval křesťansko-demokratický pohled; Lionel Jospin ovšem pochází z ještě levicovatější levice. A oba skončili na politickém středu, smířeni kapitálovými trhy.
Je pravda, že skrznaskrz Evropou, dokonce i v koutech zasedacích síní soukromých správních rad, stále zůstává jistá neochota přejít k americkému extrému “konat nebo zhynout”. Politici všeho možného ražení jsou od kolébky až po hrob zavázáni sociálnímu státu, bez ohledu na její výdaje a oslabující vlivy na hospodářství státu. Lafontainův program je krokem zpět, jako by ve všech těchto pokusných krocích kontinentu směrem ke konkurenceschopné tržní ekonomice, mimo sociální stát, dosáhla Evropa slepé uličky.