4

Věk autoritářské demokracie

MOSKVA – Současným světem otřásá tolik tektonických změn, že se téměř nedají spočítat: pokračující hospodářská krize urychluje rozpad mezinárodního řízení a nadnárodních institucí, přičemž kamp#160;oběma jevům dochází současně samp#160;mohutným přesunem hospodářské a politické moci do Asie. Necelé čtvrtstoletí po tom, co Francis Fukuyama ohlásil „konec dějin“, jsme zřejmě dospěli kamp#160;úsvitu nové éry společenských a geopolitických otřesů.

Arabským světem se dramaticky prohnalo revoluční jaro, zamp#160;něhož se však rychle stává mrazivá zima. Nové režimy vamp#160;sobě většinou spojují staré autoritářství samp#160;islamismem, což má za následek další společenskou stagnaci, rozmrzelost a nestabilitu.

Ještě pozoruhodnější jsou však sociální (a antisociální) masové demonstrace, které se šíří vamp#160;zámožných západních společnostech. Tyto protesty mají dvě hlavní příčiny.

Za prvé se na Západě vamp#160;posledních pětadvaceti letech nerušeně prohlubovala sociální nerovnost, zčásti kvůli zániku Sovětského svazu a spolu samp#160;ním i hrozby rozpínavého komunismu. Strašidlo revoluce do té doby nutilo západní elity využívat státní moc kamp#160;přerozdělování bohatství a podpoře růstu loajálních středních vrstev. Když se však komunismus zhroutil přímo vamp#160;jeho euroasijském srdci, začali bohatí lidé na Západě vamp#160;domnění, že už se nemají čeho bát, prosazovat osekávání sociálního státu, což vedlo kamp#160;rychlému prohloubení nerovnosti. Dokud se celkový koláč zvětšoval, dal se takový vývoj tolerovat, ale globální finanční krize vamp#160;roce 2008 tomu učinila přítrž.