1

70% řešení

BERKELEY – Oklikou přes internetový řetězec – Paul Krugman z Princetonské univerzity citoval, co si Mark Thoma z Oregonské univerzity přečetl v časopise Journal of Economic Perspectives – se ke mně dostal článek, který napsal Emmanuel Saez, jehož kabinet je asi 15 metrů od mého, na téže chodbě, a laureát Nobelovy ceny za ekonomii Peter Diamond. Saez a Diamond mají za to, že správná mezní míra zdanění, již by severoatlantické společnosti měly uvalit na své nejbohatší občany, je 70%.

Jde o poutavé tvrzení, vzhledem k daňově škrtací mánii, která v těchto společnostech v posledních 30 letech převládla, avšak Diamondova a Saezova logika je jasná. Nejbohatší lidé ovládají a řídí tolik zdrojů, že jsou prakticky nasyceni: zvyšování či snižování majetku nemá na jejich spokojenost a štěstí žádný účinek. Ať tedy na jejich štěstí ve srovnání se štěstím ostatních uvalíme jakékoli břemeno – ať je považujeme za chvályhodné kapitány průmyslu, kteří si své vysoké postavení zaslouží, anebo za příživnické zloděje –, snížením či zvýšením jejich daní jednoduše nemůžeme udělat nic, co by mělo vliv na jejich štěstí.

Nevyhnutelným důsledkem tohoto argumentu je, že když vypočítáváme daňovou sazbu pro nejbohatší, dopady změny sazby daně na jejich štěstí bychom neměli zvažovat, neboť víme, že jsou nulové. Klíčovou otázkou musí být spíše účinek změny jejich daňové sazby na blahobyt nás ostatních.

Z této prosté linie logického uvažování plyne závěr, že máme mravní povinnost zdanit největší boháče na vrcholu Lafferovy křivky: zdanit je tak silně, abychom od nich získali co nejvíc peněz – tedy takovou sazbou, za níž by přesun jejich energie a podnikavosti do snižování daní a vyhledávání daňových úlev znamenal, že další daně už by příjmy nezvyšovaly, nýbrž snižovaly.