0

„Co kdyby?“ roku 1989

NEW YORK – Ta scéna se celé týdny přehrávala na televizních obrazovkách po celém světě, jako by šlo o bleskovou zprávu: rozradostnění Berlíňané tančí na nechvalně proslulé zdi, která byla před 20 lety, 9. listopadu 1989, svržena. „Die Mauer ist weg!“ volali lidé a zatínali ve vzduchu pěsti před kamerami u Braniborské brány. „Zeď je pryč!“

Bezpochyby je to jeden z nejproslulejších záběrů dvacátého století. Zejména pro Američany to byl výstižný emblém vítězství ve studené válce. Pokud jste však oné noci byli u toho, jako jsem byl u toho já v rámci své práce pro Newsweek, je pro vás tento okamžik méně jednoznačný, obzvláště s odstupem dvou desetiletí. Jednoduše řečeno se dějiny snadno mohly vyvíjet jinak a téměř tomu tak opravdu bylo.

Egon Krenz, komunistický šéf Německé demokratické republiky, to označil za „fušeřinu“. Devátého listopadu pozdě odpoledne si právě vychutnával vzácný okamžik vítězství, když se u něj zastavil stranický mluvčí Günter Schabowski. „Mám něco oznámit?“ zeptal se nevinně. Krenz zaváhal a pak mu podal tiskovou zprávu. Ta ohlašovala významnou iniciativu, kterou Krenz o pouhých pár hodin dříve protlačil parlamentem a již svéhlaví lidé v ulicích požadovali už celé týdny: právo cestovat. Krenz jim hodlal toto právo poskytnout – ale až nazítří, 10. listopadu.

Schabowski neměl o této klíčové okolnosti ponětí, a tak šel a v dnes již proslulém vystoupení oznámil světu zmíněnou zprávu. „Kdy to vstoupí v platnost?“ tázali se reportéři. Zmatený Schabowski opominul mimořádně důležitou okolnost, totiž datum. „Sofort,“ oznámil tedy. „Ihned.“ Dílem okamžiku byly škody napáchány. Užaslí východní Němci se nahrnuli k hraničním přechodům na Západ jako lidské moře. Pohraničníci neobdrželi žádné instrukce a nevěděli, co mají dělat, a tak hranice otevřeli. Zbytek už je historie.