0

„Nové“ irácké povstání

Slavný čínský filozof války Sun-c´ kdysi napsal: „Znáte-li nepřítele a znáte sami sebe, nemusíte se strachovat o výsledek stovky bitev.“ Absence takových znalostí naopak vede k obtížím a často i ke katastrofě. Bezpochyby to platí o probíhajícím konfliktu v Iráku, kde je porozumění povstalcům klíčové a zároveň obtížné.

Irácké povstání do jisté míry odráží jeho historické předchůdce. Konflikt je „ozbrojeným divadlem“, v němž jsou protivníci navzájem zaklesnuti v souboji a zároveň vysílají signály širšímu publiku, zejména pak iráckému lidu. Stejně jako u všech povstání určí výsledek veřejná podpora – nebo její absence.

Navíc pravděpodobně půjde o vleklé představení. Dějiny naznačují, že jakmile nějaké povstání dosáhne „kritické hmotnosti“, trvá jeho vymýcení celé desetiletí nebo i déle. A stejně jako v případě minulých povstání využívají také povstalci v iráckém konfliktu hrůzostrašných činů, aby zastrašili veřejnost, obnažili nedostatky vlády a podnítili režim k přehnané reakci, která by mohla obrátit veřejnost proti němu.

V několika klíčových ohledech se však irácké povstání od svých předchůdců odchyluje. Jeho kulturní kontext se liší od povstání dvacátého století, zejména pak uplatňováním radikální ideologie odvozené z náboženství. Ve dvacátém století měla naopak povstání obvykle sekulární charakter a byla založena na ekonomické třídě, sektářských rozdílech nebo jiných hlubokých politických rozporech. Vzájemná provázanost náboženské vášnivosti a politického radikalismu činí irácké povstání obzvláště nebezpečným a těžko potlačitelným.