0

O Eurolandu zevnitř i zvenčí

Bezproblémový přechod na novou evropskou měnu vedl k důležitému zamyslení nad hlavními cíli evropské měnové unie. Už od konce 80. let, kdy tento proces začal, přetrvávají dva názory. Podle prvního se měnová unie snaží jen o konsolidaci jednotného vnitřního trhu zboží a služeb; podle druhého je pak euro mechanismem politického přibližování a sjednocování. Tyto dva motivy jsou nicméně druhotné; fyzický příchod eura totiž znovu otevřel staré rozpory mezi jeho ekonomickými a politickými aspekty a do jisté míry rovněž mezi těmi zeměmi evropské patnáctky, které dnes eurem platí, a těmi, které zůstaly u svých původních měn.

Ekonomický dopad eura by se neměl brát na lehkou váhu. K největsímu kroku směrem k měnové unii sice doslo, když se národní měny staly pod-součástí eura, ale také faktický příchod euro bankovek a mincí samozřejmě přinásí dalsí výhody. Průhlednost maloobchodních cen oživí konkurenci. Cenové a inflační prognózy se teď budou čím dál více řídit společným tempem inflace - které společná měnová politika udržuje na nízké a stabilní úrovni -, a nikoli nevyzpytatelnými a rozbíhavými národními cenami. Lze očekávat rovněž prohlubující se finanční integraci. A občané Evropy si konečně také zřejměji uvědomí nezvratnost evropské měnové unifikace.

Posílí vsak zavrsení měnového sjednocení evropský politický svazek? Jasnějsí obrázek si uděláme, pokud řádně rozlisíme mezi otázkami týkajícími se měnové unie a sirsími politickými tématy.

Rámec společné měnové politiky, vyjednaný v Maastrichtu, se soustřeďuje na střednědobou cenovou politiku, kterou má zajisťovat Evropský systém centrálních bank, tzv. Eurosystem, který je pokud možno co nejméně závislý na národních a evropských politických orgánech. Prvky, jež by tento rámec mohly nějakým způsobem narusit, byly řeseny zaměřením se na tři možné zdroje tření: