Devadesátá léta byla pro Japonsko dobou stagnace a finanční krize, která mezi ekonomy i politiky vyvolávala nekonečné debaty a díky které sláva tzv. „japonského modelu“ pominula stejně rychle jako včerejší móda. Se svým důrazem na institucionální uspořádání – finančně-průmyslové sítě keirecu , chráněné trhy práce, všudypřítomné ministerstvo zahraničního obchodu a průmyslu – si Japonsko vypěstovalo přebujelou administrativu a vyvinulo se v ekonomiku, která nechce a už ani nemůže přinutit tržní síly k fungování. Chce-li se oživit, soudí pozorovatelé, musí Japonsko přijmout principy amerického kapitalismu.
Ideologické přístupy, jako je tento, mají však mylný základ, neboť naprosto ignorují nadnárodní korporace, které v japonské ekonomice hrály a dosud hrají hlavní roli. Toto přehlédnutí je nicméně zásadní, protože jsou to právě globální aktivity japonských obřích mezinárodních firem, jež stály u zrodu pokračující hospodářské malátnosti země. Zatímco domácí ekonomika Japonska stagnovala, hrály tyto společnosti vesměs nezanedbatelnou roli na poli světové ekonomiky.
Povívejme se zblízka na průmyslovou strukturu Japonska. V Japonsku je produkce organizována v tzv. sítích keirecu , kde malé firmy fungují jako subdodavatelé pro velké korporace, jež jsou pak součástí „firemní skupiny“ – jakéhosi konglomerátu sdružujícího industriální a finanční zájmy. Malé firmy již tradičně hrají v japonské ekonomice významnou roli: zaměstnávají více než 78 procent pracovních sil a jsou zodpovědné za zhruba 70 procent domácí výroby. Avšak více než 60 procent těchto malých firem funguje na subdodavatelské bázi a jsou tím pádem do velké míry závislé na velkých korporacích. Firmy v rámci sítí keirecu jsou vlastně rukojmími dlouhodobého obchodního vztahu s jejich hlavními klienty.
Od počátku 80. let investovaly japonské firmy v rámci přímých zahraničních investic (PZI) na 500 miliard dolarů, čímž pozvedly podíl Japonska na globálních PZI z tří procent v roce 1980 na celých 12 procent v roce 1997 a zařadily se tak hned za vedoucí Spojené státy. Velké japonské korporace, například Toyota, Sony nebo Hitachi, se staly globálními hráči světové ekonomiky, čímž posílily svůj tržní podíl a pozvedly svou firemní identitu.
Zároveň se ale staly součástí nadnárodních produkčních sítí a nutily tak své větší subdodavatele, aby je následovaly za moře. V roce 1997 činil „offshore outsourcing“ celých 30 procent celkové produkce japonských nadnárodních firem; ve srovnání s rokem 1985 je to čtyřnásobek. Jenže onen mohutný odliv japonského kapitálu nebyl vyrovnáván odpovídajícím přílivem peněz od zahraničních investorů. To se odrazilo na poměru interního a externího PZI, jehož hodnota je v současnosti šokujících 12 ku 1.
Tyto tendence vyprovokovaly ničivou strukturální změnu uvnitř japonského průmyslu a urychlily „vydlabání“ ( kudoka ) japonské výroby. Nárůst zahraničního outsourcingu vedl konkrétně ke krizi poptávky po menších keirecu firmách, které se ocitaly v čím dál větší izolaci. Tyto drobné firmy ztrácely objednávky a byly nuceny snižovat ziskové marže, neboť jejich dřívější smluvní partneři přesunuli produkci do svých nadnárodních sítí.
Následkem toho marže malých firem od poloviny 80. let poklesly téměř o 60 procent, takže se tito drobní producenti dostali do potíží se splácením dlouhodobých půjček. To nepochybně přispělo k nevídanému nárůstu nezaměstnanosti v Japonsku, rostoucí míře bankrotů a vysokému procentu nedobytných půjček (které dnes tvoří 20 procent HDP Japonska), a následně k oslabení výkonu japonského finančního sektoru.
Vyšší ziskovost zahraniční produkce dramaticky snížila relativní význam domácí průmyslové základny Japonska. V globální ekonomice začaly velké japonské nadnárodní společnosti využívat své zahraniční přidružené firmy jako přímou náhradu produkce a stále častěji také výzkumu a vývoje. To zapříčinilo prudký pád japonské mezinárodní konkurenceschopnosti a růstu domácí produkce a současně vyvolalo deindustrializaci. Kdysi prosperující výrobní regiony Japonska dnes zažívají dlouhodobý společenský a hospodářský úpadek.
Vydlabání japonského průmyslu má dopad také na makroekonomickou politiku. Z dlouhodobého hlediska může expanzivní politika sotva fungovat, poněvadž na nárůst kumulované nabídky zareagují nejspíše japonské korporace, které se snaží produkovat co nejvíce v zahraničí namísto v domácích závodech. Důvěra v malé firmy byla navíc značně oslabena a nedostatek ziskových příležitostí v Japonsku tak jen ztěží může navýšit investice do podnikání.
Má-li se Japonsko zotavit a navrátit se ke svému dlouhodobému růstu, bude muset začít řešit strukturální otázky, jež s sebou přinesla globalizace. K tomu bude zapotřebí odpovídající a správná politická reakce, která japonskou ekonomiku zásadním způsobem přesune od modelu, kde dominují velké nadnárodní korporace. Měla by dát zelenou průmyslové politice, která se zaměří na posílení základny drobných firem a především pak na podporu sítí nezávislých drobných producentů, kteří nebudou závislí a podřízení zájmům velkých nadnárodních obrů.
Příkladem takové sítě může být průmyslová zóna Emilia-Romagna v Itálii. Kooperující seskupení malých firem zde fungují způsobem pružné specializace, kdy mohou inovovat, diverzifikovat a soutěžit s většími a mocnějšími společnostmi. Pro Japonsko a jeho skomírající výrobní odvětví se vybudování podobných průmyslových okrsků může stát cestou k udržitelnému hospodářskému rozvoji.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
Ideologické přístupy, jako je tento, mají však mylný základ, neboť naprosto ignorují nadnárodní korporace, které v japonské ekonomice hrály a dosud hrají hlavní roli. Toto přehlédnutí je nicméně zásadní, protože jsou to právě globální aktivity japonských obřích mezinárodních firem, jež stály u zrodu pokračující hospodářské malátnosti země. Zatímco domácí ekonomika Japonska stagnovala, hrály tyto společnosti vesměs nezanedbatelnou roli na poli světové ekonomiky.
Povívejme se zblízka na průmyslovou strukturu Japonska. V Japonsku je produkce organizována v tzv. sítích keirecu , kde malé firmy fungují jako subdodavatelé pro velké korporace, jež jsou pak součástí „firemní skupiny“ – jakéhosi konglomerátu sdružujícího industriální a finanční zájmy. Malé firmy již tradičně hrají v japonské ekonomice významnou roli: zaměstnávají více než 78 procent pracovních sil a jsou zodpovědné za zhruba 70 procent domácí výroby. Avšak více než 60 procent těchto malých firem funguje na subdodavatelské bázi a jsou tím pádem do velké míry závislé na velkých korporacích. Firmy v rámci sítí keirecu jsou vlastně rukojmími dlouhodobého obchodního vztahu s jejich hlavními klienty.
Od počátku 80. let investovaly japonské firmy v rámci přímých zahraničních investic (PZI) na 500 miliard dolarů, čímž pozvedly podíl Japonska na globálních PZI z tří procent v roce 1980 na celých 12 procent v roce 1997 a zařadily se tak hned za vedoucí Spojené státy. Velké japonské korporace, například Toyota, Sony nebo Hitachi, se staly globálními hráči světové ekonomiky, čímž posílily svůj tržní podíl a pozvedly svou firemní identitu.
Zároveň se ale staly součástí nadnárodních produkčních sítí a nutily tak své větší subdodavatele, aby je následovaly za moře. V roce 1997 činil „offshore outsourcing“ celých 30 procent celkové produkce japonských nadnárodních firem; ve srovnání s rokem 1985 je to čtyřnásobek. Jenže onen mohutný odliv japonského kapitálu nebyl vyrovnáván odpovídajícím přílivem peněz od zahraničních investorů. To se odrazilo na poměru interního a externího PZI, jehož hodnota je v současnosti šokujících 12 ku 1.
Tyto tendence vyprovokovaly ničivou strukturální změnu uvnitř japonského průmyslu a urychlily „vydlabání“ ( kudoka ) japonské výroby. Nárůst zahraničního outsourcingu vedl konkrétně ke krizi poptávky po menších keirecu firmách, které se ocitaly v čím dál větší izolaci. Tyto drobné firmy ztrácely objednávky a byly nuceny snižovat ziskové marže, neboť jejich dřívější smluvní partneři přesunuli produkci do svých nadnárodních sítí.
Následkem toho marže malých firem od poloviny 80. let poklesly téměř o 60 procent, takže se tito drobní producenti dostali do potíží se splácením dlouhodobých půjček. To nepochybně přispělo k nevídanému nárůstu nezaměstnanosti v Japonsku, rostoucí míře bankrotů a vysokému procentu nedobytných půjček (které dnes tvoří 20 procent HDP Japonska), a následně k oslabení výkonu japonského finančního sektoru.
Vyšší ziskovost zahraniční produkce dramaticky snížila relativní význam domácí průmyslové základny Japonska. V globální ekonomice začaly velké japonské nadnárodní společnosti využívat své zahraniční přidružené firmy jako přímou náhradu produkce a stále častěji také výzkumu a vývoje. To zapříčinilo prudký pád japonské mezinárodní konkurenceschopnosti a růstu domácí produkce a současně vyvolalo deindustrializaci. Kdysi prosperující výrobní regiony Japonska dnes zažívají dlouhodobý společenský a hospodářský úpadek.
Vydlabání japonského průmyslu má dopad také na makroekonomickou politiku. Z dlouhodobého hlediska může expanzivní politika sotva fungovat, poněvadž na nárůst kumulované nabídky zareagují nejspíše japonské korporace, které se snaží produkovat co nejvíce v zahraničí namísto v domácích závodech. Důvěra v malé firmy byla navíc značně oslabena a nedostatek ziskových příležitostí v Japonsku tak jen ztěží může navýšit investice do podnikání.
Má-li se Japonsko zotavit a navrátit se ke svému dlouhodobému růstu, bude muset začít řešit strukturální otázky, jež s sebou přinesla globalizace. K tomu bude zapotřebí odpovídající a správná politická reakce, která japonskou ekonomiku zásadním způsobem přesune od modelu, kde dominují velké nadnárodní korporace. Měla by dát zelenou průmyslové politice, která se zaměří na posílení základny drobných firem a především pak na podporu sítí nezávislých drobných producentů, kteří nebudou závislí a podřízení zájmům velkých nadnárodních obrů.
Příkladem takové sítě může být průmyslová zóna Emilia-Romagna v Itálii. Kooperující seskupení malých firem zde fungují způsobem pružné specializace, kdy mohou inovovat, diverzifikovat a soutěžit s většími a mocnějšími společnostmi. Pro Japonsko a jeho skomírající výrobní odvětví se vybudování podobných průmyslových okrsků může stát cestou k udržitelnému hospodářskému rozvoji.