0

Zdanění tkání

Dnešní biolékařský výzkum je kolaborativní výzkumný podnik, vyžadující přispění pacientů, univerzit i průmyslu. Současné zákony ovšem dovolují pouze univerzitám a průmyslu, dodavatelům základních znalostí a technologií, aby ze svého přispění profitovaly; pacienti, již dodávají tkáně, nesmějí být kompenzováni. To někteří lidé považují za nespravedlivé, poněvadž to umožňuje, aby si tkáně darované pacienty plně přivlastnily univerzity a průmysl. Jiní to pokládají za rozumné, neboť poskytování náhrady individuálním dárcům tkání by mohlo bránit vědeckému pokroku a technologickému rozvoji. Existuje způsob nápravy tohoto dvojího metru v biomedicínském výzkumu, který by byl jak férový, tak rozumný?

Je ironické, že tento dvojí metr má jak mravní, tak ekonomickou oporu. Evropské právo prohlašuje, že lidské tělo ani jeho části nesmějí být zdrojem finančního prospěchu , a to z důvodů lidské důstojnosti. Americké právo pacientům upírá vlastnické právo k jejich tkáním z důvodů hospodářské politiky. Přiznání takového práva by na univerzity a průmysl uvalilo povinnost dojednat spravedlivou kompenzaci s každým dárcem tkáně použité při jejich výzkumu. Navíc ve srovnání s přispěním univerzit a průmyslu ke konečnému produktu je význam tkání, jimiž přispějí pacienti, minimální. Konečně, proč by měli mít dárci tkání nárok na kompenzaci, když oni sami nebo jejich potomci mohou mít v dlouhodobém horizontu prospěch z technologických pokroků, k nimž přispějí?

Odpůrci dvojího metru vycházejí z principů čestnosti, slušnosti a distribuční spravedlnosti. Dvojí metr považují za možnou příčinu veřejné nedůvěry v konání biolékařského výzkumu. Ve skutečnosti přispění pacientů k tomuto podniku už není minimální, neboť univerzitám a průmyslu poskytují nepostradatelné soubory tkání a souvisejících lékařských dat. V důsledku toho čím dál větší měrou ustupují od altruistické participace a požadují za své tkáně kompenzaci. Avšak s ohledem na současné evropské i americké právo tyto nároky vyžadují novou právní oporu, aby byly platné a vymahatelné. Navrženy byly různé modely.

Model veřejné nadace. Dárci by své tkáně převáděli na veřejnou nadaci a kolektivně by zvolili správce, jenž by měl povinnosti právního zmocněnce s cílem využít tkání ve prospěch veřejnosti. Svěřenecká smlouva by skupině dárců mohla umožňovat podílet se na správě nadace, a mít tedy vliv na distribuci přínosů. Avšak třebaže je tento model v mnoha ohledech spravedlivý , plyne z něj, že části lidského těla mohou dát vzniknout finančnímu zisku. Tento model je navíc nerozumný v tom smyslu, že by dárci tkání mohli znemožnit rozvoj poznání a aplikací. A z podstaty by fungoval, jedině kdyby byla nadace financována na veřejném základě.