0

Jiný pohled na daňovou spravedlnost

Snižování daní je krédem volnotržních konzervativců už od dnů Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Teď se k volání po nižších daních připojili další politici, mezi jinými také francouzský prezident Jacques Chirac, Edmund Stoiber a dokonce švédští socialisté. Hlavním argumentem pro nižší daně je jejich ekonomická účinnost, ale svou roli odedávna hrají také zmatečná prohlášení o daňové "spravedlnosti". Je překvapující, že zmatkem trpí jak zastánci daňových škrtů, tak jejich odpůrci.

Daně jsou nejdůležitějším nástrojem společnosti k uplatňování její celkové koncepce spravedlnosti. Většina diskusí o daňové spravedlnosti se ale soustřeďuje jen na odporující si argumenty o nejspravedlivějším způsobu rozložení daňové zátěže napříč příjmovými skupinami. Tento přístup je však beznadějně krátkozraký, poněvadž neexistuje způsob, jak zhodnotit spravedlnost jakéhokoli rozložení daňových zátěží v poměru k příjmu, pokud na takové rozložení nepohlížíme v kontextu hodnot, jež společnost uznává a jež se snaží dodržovat.

Vzpomeňme například polemiku o tom, zda daně odstupňované dle výše příjmu mají být nahrazeny jednosazební či "paušální" daní. Třináctiprocentní paušální daň, kterou Rusko zavedlo v loňském roce, se kupříkladu těší velké oblibě u amerických konzervativců - včetně prezidenta Bushe - a celkově tato myšlenka získává stále výraznější podporu v americkém Kongresu.

Zatímco oficiálním důvodem pro zavedení paušální daně byla v Rusku ekonomická účinnost s konkrétním důrazem na přibližování se okolnímu světu, stoupenci paušální daně ve Spojených státech vyzdvihují fakt, že shodná daňová povinnost pro všechny je spravedlivá. Paušální či rovná daň se totiž mnoha lidem zdá spravedlivá už svou podstatou.