V Paříži, New Yorku a Mexico City utíkají bohatí i chudí před letními parny do městských parků. Na mnoha místech v rozvojovém světě jsou vsak otevřená veřejná prostranství stejně vzácná jako stabilní demokracie. Nemusí jít o náhodu. Psát o veřejných prostranstvích ve městech jako Bogota, Dillí nebo Lima, kde jsou chudoba a spína vseobecně rozsířeným jevem, možná někomu připadá posetilé, ale ať se dotyčný zkusí zamyslet nad skutečností, že zajistění dostatku trávy a betonu pro chodce je měřítkem úcty jakékoliv vlády k lidské důstojnosti a demokratickým hodnotám.
Veřejná prostranství jsou místem, kde se chudí a bohatí setkávají jako rovní s rovnými. Pokud vlády nedokážou zajistit stejná pravidla pro vsechny v globální ekonomice, mohou alespoň zrovnoprávnit zábavu obyvatel měst ve volném čase. V zemích třetího světa to znamená nabídnout občanům čisté a vzkvétající veřejné parky a udržovat chodníky volné pro potřeby chodců. Zatímco druhá podmínka je v rozvinutém světě přijímána automaticky, chodníky v latinskoamerických zemích často připomínají jakési sporné území. Chodci by ale neměli bojovat s automobily. Představitelé vlád i měst by měli zajistit, aby se parky a vydlážděné stezky staly stejně vsudypřítomným prvkem městské krajiny jako parkovistě.
Jako starostu Bogoty mě téměř obžalovali z velezrady, neboť jsem trval na tom, aby chodci v této válce s automobily a komercí vítězili. Majitelé obchodů a řidiči si stěžovali, že o chodníky by se měli chodci i nadále dělit se zaparkovanými automobily, jak tomu bylo po léta. Museli jsme jim vysvětlovat, že přestože se chodníky táhnou podél cest, nejde o stejný druh komunikace. Že jsou spíse blízkými příbuznými parků a náměstí.
V Paříži, New Yorku a Mexico City utíkají bohatí i chudí před letními parny do městských parků. Na mnoha místech v rozvojovém světě jsou vsak otevřená veřejná prostranství stejně vzácná jako stabilní demokracie. Nemusí jít o náhodu. Psát o veřejných prostranstvích ve městech jako Bogota, Dillí nebo Lima, kde jsou chudoba a spína vseobecně rozsířeným jevem, možná někomu připadá posetilé, ale ať se dotyčný zkusí zamyslet nad skutečností, že zajistění dostatku trávy a betonu pro chodce je měřítkem úcty jakékoliv vlády k lidské důstojnosti a demokratickým hodnotám.
Veřejná prostranství jsou místem, kde se chudí a bohatí setkávají jako rovní s rovnými. Pokud vlády nedokážou zajistit stejná pravidla pro vsechny v globální ekonomice, mohou alespoň zrovnoprávnit zábavu obyvatel měst ve volném čase. V zemích třetího světa to znamená nabídnout občanům čisté a vzkvétající veřejné parky a udržovat chodníky volné pro potřeby chodců. Zatímco druhá podmínka je v rozvinutém světě přijímána automaticky, chodníky v latinskoamerických zemích často připomínají jakési sporné území. Chodci by ale neměli bojovat s automobily. Představitelé vlád i měst by měli zajistit, aby se parky a vydlážděné stezky staly stejně vsudypřítomným prvkem městské krajiny jako parkovistě.
Jako starostu Bogoty mě téměř obžalovali z velezrady, neboť jsem trval na tom, aby chodci v této válce s automobily a komercí vítězili. Majitelé obchodů a řidiči si stěžovali, že o chodníky by se měli chodci i nadále dělit se zaparkovanými automobily, jak tomu bylo po léta. Museli jsme jim vysvětlovat, že přestože se chodníky táhnou podél cest, nejde o stejný druh komunikace. Že jsou spíse blízkými příbuznými parků a náměstí.