0

Jak zkrotit politiky na obou březích Atlantiku

Navzdory občasnému reptání politiků nikdo vážně nepochybuje o nezávislosti Evropské centrální banky ani o tom, že měnová politika eurozóny je díky ní dobře chráněná proti politickým tlakům. Avšak nedávný umíráček za Pakt stability a růstu, jejž Německo, jeho otec, zahubilo společně s Francií v úloze spoluautora piklí a ochotného komplice, nám připomíná zásadní poučení: pro volené politiky je těžké, ne-li nemožné vzdát se moci v oblasti fiskální politiky.

Totéž platí za oceánem. Federální rezervní úřad USA je pochopitelně naprosto nezávislý. Ale všechny snahy o omezení fiskální volnosti americké federální vlády, například na způsob Paktu stability či nechvalně proslulých pravidel vyrovnanosti rozpočtu Clintonovy éry, vždy nakonec zkrachují pod náporem tlaku ze strany prezidenta i kongresu.

Měnovou politiku lze ve volebních rocích využít k povzbuzení hospodářství stejně dobře jako politiku fiskální, ne-li lépe, a politici o to budou vždy usilovat. Ovšem neukázněné užívání kteréhokoli z těchto mechanismů kvůli krátkodobým cílům může z dlouhodobého hlediska přijít draho, což ospravedlňuje některá omezení svobody politiků ovlivňovat makroekonomické politiky.

Mají-li politici možnost řídit inflaci rozhodujícím slovem v centrální bance, mohou svou moc využít k devalvaci břemena státního dluhu a vyhnout se nutnosti zvýšit kvůli jeho splácení daně. To bylo velké poučení 70. a počátku 80. let, kdy bezuzdná inflace přiměla politiky vzdát se této své moci ve prospěch nezávislých centrálních bank, což zřejmě samo o sobě trhy přesvědčilo, že stabilita cen bude obnovena.