0

Naděje chce dlouhodobý výhled

BERKELEY – Ve Spojených státech trčíme vprostřed 10% nezaměstnanosti. V některých zemích fiskální politiku ochromují legitimní obavy, že další deficitní výdaje vyvolají krizi státního dluhu. V mnoha jiných zemích ji ochromují nejasnosti při rozlišování mezi krátkodobými cyklickými a dlouhodobými strukturálními schodky.

Politiku přístupu k bankám zároveň paralyzuje populistická reakce namířená proti dalším sanacím a měnovou politiku zase zvláštní uvažování centrálních bankéřů, kteří se obávají inflace, přestože růst mezd nadále klesá. Jak o jejich předchůdcích z doby Velké hospodářské krize prohlásil R. G. Hawtrey, „volají ‚Hoří! Hoří!‘ za Noemovy potopy“.

Je na čase se uklidnit. A uklidníme se nejlépe tím, že pohlédneme na vzdálenější horizonty.

Půjde-li vše dobře během příštího pokolení v Číně a Indii – a nezvrtne-li se nic katastrofálním způsobem v bohatém, postindustriálním, severoatlantickém jádru globální ekonomiky – příští generace se dopracuje ke skutečnému milníku. Vůbec poprvé bude mít víc než polovina světa tolik potravin, aby nehladověla, takové přístřeší, aby nemokla, takové ošacení, aby netrpěla chladem a dostatek lékařské péče, takže se nebude muset obávat, že oni a většina jejich dětí zemřou vinou mikroparazitů předčasně.