41

Mýtus o řeckých úsporných opatřeních

BRUSEL – Od vítězství strany Syriza zaměřené proti úsporným opatřením v nedávných parlamentních volbách v Řecku zaměstnává „řecký problém“ už opět trhy a politiky po celé Evropě. Leckdo se obává návratu k nejistotě z roku 2012, kdy si mnozí lidé mysleli, že se bezprostředně blíží řecký státní bankrot a vystoupení z eurozóny. Také dnes se řada lidí obává, že řecká dluhová krize by mohla destabilizovat – a možná i rozbít – Evropskou měnovou unii. Tentokrát je to ovšem opravdu jinak.

Jeden klíčový rozdíl spočívá v základních ekonomických ukazatelích. V posledních dvou letech prokázaly jiné země z okraje eurozóny schopnost dosáhnout změny tím, že snížily své fiskální schodky, zvýšily export a přešly na přebytkové běžné účty, čímž eliminovaly potřebu vnějšího financování. Řecko je jediným státem, který setrvale pokulhává s reformami a setrvale vykazuje prachbídné exportní výsledky.

Dalším štítem pro země z okraje eurozóny je plán Evropské centrální banky přikročit k nákupu suverénních dluhopisů. Německá vláda sice kvantitativní uvolňování oficiálně nepodporuje, ale měla by být ECB vděčná za zklidnění finančních trhů. Německo tak nyní může zaujímat tvrdý postoj vůči požadavkům nové řecké vlády na rozsáhlé odepisování dluhů a ukončení úsporných opatření, aniž by se muselo obávat podobných turbulencí na finančním trhu, jaké v roce 2012 nedaly eurozóně prakticky jinou možnost než Řecko sanovat.

Oba požadavky řecké vlády jsou založené na nedorozumění. Tak především Syriza i další tvrdí, že řecký veřejný dluh, který činí 170% HDP, je neudržitelný a musí se seškrtat. Vzhledem k tomu, že oficiální dluh země představuje převážnou část jejího celkového veřejného dluhu, přeje si vláda jeho snížení.