0

Prasečí chřipka pro dospělé

PRINCETON – Nikdo neví, jak se bude pandemie prasečí chřipky (H1N1) vyvíjet. Bude se šířit dál, anebo vyšumí do ztracena? Ustoupí během léta na severní polokouli a vrátí se na podzim? Zůstane mírná, anebo získá na síle? Odborníci na chřipku jednoduše nevědí.

Jistotou tak zůstává pouze riziko, že zdravotničtí činitelé nedokážou tuto novou a potenciálně alarmující hrozbu náležitě vysvětlit veřejnosti. O virologii a veřejném zdraví toho vědí spoustu, ale mnohdy nevědí téměř nic o tom, jak hovořit s lidmi o rizicích (a naslouchat jim!).

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Zde je tedy slabikář rizikové komunikace o pandemii prasečí chřipky, formulovaný jako výčet rad, co by zdravotničtí činitelé neměli dělat, když vás o této nové nemoci informují.

1. Nepředstírejte sebejistotu. Nikdo nemá rád nejistotu a všichni si přejeme, aby experti přesně věděli, co se stane. S otevřeně přiznanou nejistotou se však vyrovnáváme lépe než s falešnou sebejistotu. Když nám zdravotničtí činitelé sebejistě sdělují, že se stane X, a místo toho se stane Y, ztratíme důvěru v jejich vedení. Chytří představitelé se připravují na různé scénáře vývoje pandemie a očekávají překvapení, která je přinutí ke změně plánů. Měli by nám to také sdělit.

2. Nepřehánějte to s ujišťováním. Tato pandemie je prozatím mírná. I mírný virus chřipky však zabije spoustu lidí, zejména těch, kteří trpí jinými zdravotními problémy. A experti se obávají, že nový virus H1N1 by mohl zmutovat v nebezpečnější kmen. Přesto zdravotničtí činitelé donekonečna opakují, že – jak to vyjádřil jeden skotský představitel – „absolutně není zapotřebí, aby se veřejnost znepokojovala“. To je falešný postoj a mohl by se obrátit proti zdravotníkům. Ještě předtím, než se situace skutečně zhorší (pokud se zhorší), mají lidé pocit, že nejsou informováni, nýbrž „uklidňováni“. Nevěříme-li, že oficiální místa budou alarmující informace poskytovat otevřeně, začneme se více spoléhat na zvěsti. A nevěříme-li přehnanému oficiálnímu ujišťování, začneme být ještě vystrašenější.

3. Nebojte se paniky. Panika je v krizových situacích vzácná. Ačkoliv lidé mohou cítit paniku, téměř vždy se chovají racionálně. „Panika z paniky“ – totiž strach nejvyšších představitelů, že se jim nepodaří uchránit občany před panikou – je naopak běžná a škodlivá. Zdravotničtí činitelé stižení „panikou z paniky“ vydávají přehnaně konejšivá prohlášení, potlačují nebo pozdržují alarmující zprávy a opovržlivě hovoří o tom, jak je veřejnost „iracionální“, „hysterická“ nebo „panikářská“. Taková pohrdlivá komunikace dál snižuje důvěru.

4. Nedbejte na obviňování, že šíříte strach. Nic, co oficiální činitelé řeknou, pravděpodobně nevyvolá paniku, ale bez ohledu na to, co řeknou, mohou být obviněni z jejího vyvolávání. A i když činitelé přehnaně ujišťují, mohou je z vyvolávání atmosféry strachu obvinit kritici, kteří nesnesou jakékoliv známky veřejného znepokojení. Této konkrétní kritice se nelze vyhnout a činitelé by ji měli přejít pokrčením rameny. Kvůli nedostatečnému varování veřejnosti před riziky, která se ukázala jako vážná, přišlo o práci daleko více veřejných činitelů než kvůli přehnanému varování před riziky, která vážná nebyla.

5. Nebojujte s reakcí z přivykání. Panika je sice vzácná, ale je přirozené, že lidé potřebují určitý čas, aby si zvykli na nové riziko – a tato pandemie prasečí chřipky je pro nás všechny nová. Nemůžeme přeskočit fázi, které rizikoví komunikátoři říkají „reakce z přivykání“, během níž se naše chování může dočasně jevit jako přehnaně úzkostlivé a hyperostražité, a dokonce můžeme přijímat předběžná opatření, která jsou technicky nepotřebná nebo předčasná. Reakce z přivykání trvají krátce, ale jsou užitečné jako seznamovací, logistické a emocionální cvičení na těžké časy, které nás čekají. Zdravotničtí činitelé by měli občany reakcí z přivykání bezpečně provést, místo aby požadovali přeskočení tohoto kroku.

6. Nezveličujte, co vláda dělá. Kdybych mohl zakázat jednu frázi z oficiálních prohlášení, moje první volba by padla na větu: „Vše je pod kontrolou.“ (V těsném závěsu za ní by se umístilo: „Není třeba propadat panice.“) Experti se shodují, že pandemie lze zpomalit, ale nikoliv zastavit. Oficiální činitelé, kteří slibují – nebo naznačují –, že dokážou tuto pandemii udržet mimo hranice své země nebo ji po příchodu zastavit, si zadělávají na pozdější veřejné rozhořčení.

7. Nezveličujte, co může dělat veřejnost. Dobrá riziková komunikace spočívá i v nabídce činnosti pro občany. Akce nám dává pocit kontroly a pomáhá nám lépe snášet obavy. A pokud se problém H1N1 stane závažnějším, pak si lidé (a komunity), kteří se na tuto možnost připravili, pravděpodobně povedou lépe než lidé nepřipravení. Hygienická doporučení typu „myjte si ruce“ a „zakrývejte si ústa při kašli“ však pomáhají jen do jisté míry. Pokud všichni přispějeme svým dílem, šíří se chřipka pomaleji, ale stále se šíří. Výrok „není to mnoho, ale nic lepšího dělat nelze“ přiměje lidi k přijetí těchto opatření stejně účinně jako výrok „je to prevence chřipky“ – pravda je mnohem trvaleji udržitelná než přehánění.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

8. Nežádejte nemožné. Doporučováním opatření, která veřejnost nemůže přijmout, se vytváří pocit marnosti, nikoliv pocit kontroly nad situací. Oficiální činitelé by neměli vyzývat lidi, aby si myli ruce, když v místě není dostupná čistá voda. Neměli by vyzývat městské obyvatele náchylné k chorobě, aby se „vyhýbali davu“, aniž empaticky uznají, že vyhýbat se po celou dobu trvání krize davům je nemožné.

9. Nezanedbejte vhodnou chvíli k osvětě. V rozvojovém světě je prasečí chřipka (zatím) daleko méně závažná než mnohé endemické zdravotní hrozby, a hlavním cílem rizikové komunikace by tak mělo být pomoci lidem projít reakcí z přivykání, přijmout reálně uskutečnitelná preventivní opatření a přesunout pozornost na jiné priority. V rozvinutém světě si však lze vzít z prasečí chřipky dvě dlouhodobá ponaučení: (1) Chřipka je závažnější onemocnění, než si mnozí lidé představují. (2) Nějaká těžká pandemie nakonec vypukne, ať už to bude, nebo nebude H1N1, a my bychom již dnes měli dělat, co je v našich silách, abychom se na ni připravili. Zdravotničtí činitelé v Severní Americe si tuto vhodnou chvíli k osvětě z velké části nechali ujít. Namísto těchto ponaučení se mnozí lidé „dozvěděli“, že pandemie jsou neškodní strašáci a že zdravotničtí činitelé pouze šíří strach. Doufejme, že jinde si činitelé povedou lépe.