ADDIS ABEBA – Trvale udržitelný rozvoj znamená dosahování hospodářského růstu, který je všeobecně sdílený a chrání životně důležité zdroje planety. Naše současná globální ekonomika však trvale udržitelná není, neboť více než miliarda lidí zůstává stranou hospodářského pokroku a lidská činnost páchá na životním prostředí zeměkoule strašlivé škody. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje mobilizaci nových technologií, jejichž směr určují sdílené společenské hodnoty.
Generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun právem označil trvale udržitelný rozvoj za hlavní bod globální agendy. Vstoupili jsme do nebezpečného období, v němž dnes hrozí, že obrovská a stále rostoucí populace v kombinaci s rychlým hospodářským růstem bude mít katastrofální dopady na klima, biodiverzitu a zásoby sladké vody na zeměkouli. Vědci označují toto nové období jako antropocén – éru, v níž se hlavní příčinou fyzických a biologických změn na zeměkouli stali lidé.
Panel pro globální udržitelnost (GSP) založený generálním tajemníkem OSN zveřejnil novou zprávu, která nastiňuje rámec trvale udržitelného rozvoje. GSP správně poznamenává, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ukončení extrémní chudoby, zajištění, že prosperitu budou sdílet všichni včetně žen, mládeže a menšin, a ochranu přírodního prostředí. Tyto tři předpoklady lze označit za hospodářské, sociální a ekologické pilíře trvale udržitelného rozvoje nebo jednodušeji za jeho „trojí východisko“.
GSP vyzval světové vůdce, aby přijali novou sadu „cílů trvale udržitelného rozvoje“ neboli SDG, které pomohou utvářet globální politiku a činy po roce 2015, kdy vyprší lhůta pro dosažení „rozvojových cílů tisíciletí“ (MDG). Zatímco se MDG koncentrují na snížení extrémní chudoby, SDG se zaměří na všechny tři pilíře trvale udržitelného rozvoje: skoncování s extrémní chudobou, sdílení přínosů hospodářského rozvoje celou společností a ochranu zeměkoule.
SDG se samozřejmě stanovují snadno, ale obtížnější je jich dosáhnout. Celý problém je dobře patrný na jedné klíčové záležitosti: na klimatických změnách. Dnes žije na planetě sedm miliard lidí a každý z nich je v průměru zodpovědný za vypuštění více než čtyř tun oxidu uhličitého do atmosféry ročně. Tento CO2 se uvolňuje, když spalujeme uhlí, ropu a zemní plyn za účelem výroby elektřiny, když jedeme v autě nebo když si vytápíme byt či dům. Celkově vzato vypustí lidé do atmosféry zhruba 30 miliard tun CO2 za rok, což postačuje k tomu, aby se klima během několika desítek let prudce změnilo.
Do roku 2050 bude na zeměkouli s největší pravděpodobností žít přes devět miliard lidí. Budou-li tito lidé bohatší než dnes (a tudíž budou spotřebovávat větší množství energie na hlavu), mohly by se celkové celosvětové emise zdvojnásobit či dokonce ztrojnásobit. Z toho vyplývá obrovské dilema: potřebujeme emitovat méně CO2, ale v globálu máme nakročeno k tomu, abychom ho emitovali mnohem více.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Takový scénář by nás měl znepokojovat, protože pokud setrváme na cestě zvyšujících se globálních emisí, téměř jistě to vyvolá chaos a utrpení miliard lidí, které zasáhne příval such, obrovských veder, hurikánů a dalších extrémních jevů. Počátek této mizérie jsme už zažili v posledních letech, kdy nás postihlo mnoho ničivých hladomorů, záplav a jiných katastrof souvisejících se stavem klimatu.
Jak tedy mohou obyvatelé zeměkoule – zejména její chudí obyvatelé – těžit z většího množství elektřiny a lepšího přístupu k moderním dopravním prostředkům způsobem, jenž bude planetu spíše chránit než ničit? Pravda je taková, že to nedokážeme – pokud dramaticky nezdokonalíme technologie, které využíváme.
Energii musíme využívat mnohem moudřeji a současně přecházet z fosilních paliv na nízkouhlíkové energetické zdroje. Taková výrazná zlepšení jsou zajisté možná a ekonomicky realistická.
Vezměme si například energetickou neúčinnost automobilu. V současné době přesunujeme přibližně 1000 až 2000 kilogramů vážící stroj, abychom dopravili z místa na místo pouze jednu nebo několik málo osob, z nichž každá váží v průměru 75 kilogramů. A dosahujeme toho pomocí motoru s vnitřním spalováním, jenž využívá jen malou část energie uvolněné spalováním benzinu. Většina energie se ztratí v podobě odpadního tepla.
Kdybychom přešli na malá, lehká, baterií poháněná vozidla, která využívají vysoce účinné elektrické motory a dobíjejí se prostřednictvím energetického zdroje s nízkým obsahem uhlíku, jako je sluneční energie, mohli bychom dosáhnout obrovského snížení emisí CO2. A co je ještě lepší, po přechodu na elektromobily bychom mohli využít nejmodernějších informačních technologií k tomu, abychom je udělali „chytré“ – dost chytré na to, aby se mohly samy řídit s využitím pokročilých systémů zpracování dat a sledování polohy.
Přínosy informačních a komunikačních technologií lze nalézt ve všech oblastech lidské činnosti: v dokonalejším farmaření díky využití GPS a mikrodávkování hnojiv, v přesné výrobě, u budov, které vědí, jak ekonomizovat vlastní energetickou spotřebu, a samozřejmě i v transformativní a vzdálenosti překonávající síle internetu. Mobilní vysokorychlostní spojení už nyní propojuje i ty nejodlehlejší vesnice ve venkovské Africe a Indii, čímž podstatně snižuje potřebu cestovat.
Bankovní služby se dnes provádějí po telefonu, stejně jako stále širší paleta lékařské diagnostiky. Elektronické knihy se nahrávají přímo do handheldů, čímž odpadá potřeba knihkupectví, cestování a papíru pro výrobu fyzických knih. Rovněž vzdělání se stále častěji realizuje na internetu a brzy umožní studentům z celého světa získávat prvotřídní výukovou látku při téměř nulových „marginálních“ nákladech na zápis dalšího studenta.
Dostat se ze současné situace k trvale udržitelnému rozvoji však nebude jen otázka technologií. Bude to také otázka tržních pobídek, vládních regulací a veřejné podpory výzkumu a vývoje. Ještě zásadnější než politika a řízení však bude změna hodnot. Musíme pochopit náš společný osud a přijmout trvale udržitelný rozvoj jako společný závazek slušnosti pro všechny lidi, a to dnes i v budoucnu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
ADDIS ABEBA – Trvale udržitelný rozvoj znamená dosahování hospodářského růstu, který je všeobecně sdílený a chrání životně důležité zdroje planety. Naše současná globální ekonomika však trvale udržitelná není, neboť více než miliarda lidí zůstává stranou hospodářského pokroku a lidská činnost páchá na životním prostředí zeměkoule strašlivé škody. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje mobilizaci nových technologií, jejichž směr určují sdílené společenské hodnoty.
Generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun právem označil trvale udržitelný rozvoj za hlavní bod globální agendy. Vstoupili jsme do nebezpečného období, v němž dnes hrozí, že obrovská a stále rostoucí populace v kombinaci s rychlým hospodářským růstem bude mít katastrofální dopady na klima, biodiverzitu a zásoby sladké vody na zeměkouli. Vědci označují toto nové období jako antropocén – éru, v níž se hlavní příčinou fyzických a biologických změn na zeměkouli stali lidé.
Panel pro globální udržitelnost (GSP) založený generálním tajemníkem OSN zveřejnil novou zprávu, která nastiňuje rámec trvale udržitelného rozvoje. GSP správně poznamenává, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ukončení extrémní chudoby, zajištění, že prosperitu budou sdílet všichni včetně žen, mládeže a menšin, a ochranu přírodního prostředí. Tyto tři předpoklady lze označit za hospodářské, sociální a ekologické pilíře trvale udržitelného rozvoje nebo jednodušeji za jeho „trojí východisko“.
GSP vyzval světové vůdce, aby přijali novou sadu „cílů trvale udržitelného rozvoje“ neboli SDG, které pomohou utvářet globální politiku a činy po roce 2015, kdy vyprší lhůta pro dosažení „rozvojových cílů tisíciletí“ (MDG). Zatímco se MDG koncentrují na snížení extrémní chudoby, SDG se zaměří na všechny tři pilíře trvale udržitelného rozvoje: skoncování s extrémní chudobou, sdílení přínosů hospodářského rozvoje celou společností a ochranu zeměkoule.
SDG se samozřejmě stanovují snadno, ale obtížnější je jich dosáhnout. Celý problém je dobře patrný na jedné klíčové záležitosti: na klimatických změnách. Dnes žije na planetě sedm miliard lidí a každý z nich je v průměru zodpovědný za vypuštění více než čtyř tun oxidu uhličitého do atmosféry ročně. Tento CO2 se uvolňuje, když spalujeme uhlí, ropu a zemní plyn za účelem výroby elektřiny, když jedeme v autě nebo když si vytápíme byt či dům. Celkově vzato vypustí lidé do atmosféry zhruba 30 miliard tun CO2 za rok, což postačuje k tomu, aby se klima během několika desítek let prudce změnilo.
Do roku 2050 bude na zeměkouli s největší pravděpodobností žít přes devět miliard lidí. Budou-li tito lidé bohatší než dnes (a tudíž budou spotřebovávat větší množství energie na hlavu), mohly by se celkové celosvětové emise zdvojnásobit či dokonce ztrojnásobit. Z toho vyplývá obrovské dilema: potřebujeme emitovat méně CO2, ale v globálu máme nakročeno k tomu, abychom ho emitovali mnohem více.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Takový scénář by nás měl znepokojovat, protože pokud setrváme na cestě zvyšujících se globálních emisí, téměř jistě to vyvolá chaos a utrpení miliard lidí, které zasáhne příval such, obrovských veder, hurikánů a dalších extrémních jevů. Počátek této mizérie jsme už zažili v posledních letech, kdy nás postihlo mnoho ničivých hladomorů, záplav a jiných katastrof souvisejících se stavem klimatu.
Jak tedy mohou obyvatelé zeměkoule – zejména její chudí obyvatelé – těžit z většího množství elektřiny a lepšího přístupu k moderním dopravním prostředkům způsobem, jenž bude planetu spíše chránit než ničit? Pravda je taková, že to nedokážeme – pokud dramaticky nezdokonalíme technologie, které využíváme.
Energii musíme využívat mnohem moudřeji a současně přecházet z fosilních paliv na nízkouhlíkové energetické zdroje. Taková výrazná zlepšení jsou zajisté možná a ekonomicky realistická.
Vezměme si například energetickou neúčinnost automobilu. V současné době přesunujeme přibližně 1000 až 2000 kilogramů vážící stroj, abychom dopravili z místa na místo pouze jednu nebo několik málo osob, z nichž každá váží v průměru 75 kilogramů. A dosahujeme toho pomocí motoru s vnitřním spalováním, jenž využívá jen malou část energie uvolněné spalováním benzinu. Většina energie se ztratí v podobě odpadního tepla.
Kdybychom přešli na malá, lehká, baterií poháněná vozidla, která využívají vysoce účinné elektrické motory a dobíjejí se prostřednictvím energetického zdroje s nízkým obsahem uhlíku, jako je sluneční energie, mohli bychom dosáhnout obrovského snížení emisí CO2. A co je ještě lepší, po přechodu na elektromobily bychom mohli využít nejmodernějších informačních technologií k tomu, abychom je udělali „chytré“ – dost chytré na to, aby se mohly samy řídit s využitím pokročilých systémů zpracování dat a sledování polohy.
Přínosy informačních a komunikačních technologií lze nalézt ve všech oblastech lidské činnosti: v dokonalejším farmaření díky využití GPS a mikrodávkování hnojiv, v přesné výrobě, u budov, které vědí, jak ekonomizovat vlastní energetickou spotřebu, a samozřejmě i v transformativní a vzdálenosti překonávající síle internetu. Mobilní vysokorychlostní spojení už nyní propojuje i ty nejodlehlejší vesnice ve venkovské Africe a Indii, čímž podstatně snižuje potřebu cestovat.
Bankovní služby se dnes provádějí po telefonu, stejně jako stále širší paleta lékařské diagnostiky. Elektronické knihy se nahrávají přímo do handheldů, čímž odpadá potřeba knihkupectví, cestování a papíru pro výrobu fyzických knih. Rovněž vzdělání se stále častěji realizuje na internetu a brzy umožní studentům z celého světa získávat prvotřídní výukovou látku při téměř nulových „marginálních“ nákladech na zápis dalšího studenta.
Dostat se ze současné situace k trvale udržitelnému rozvoji však nebude jen otázka technologií. Bude to také otázka tržních pobídek, vládních regulací a veřejné podpory výzkumu a vývoje. Ještě zásadnější než politika a řízení však bude změna hodnot. Musíme pochopit náš společný osud a přijmout trvale udržitelný rozvoj jako společný závazek slušnosti pro všechny lidi, a to dnes i v budoucnu.