56

Jak přežít Trumpovu éru

NEW YORK – Za necelý měsíc se americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi podařilo rozšířit závratnou rychlostí chaos a nejistotu – a takovou míru strachu, za jakou by se nemusel stydět žádný terorista. Není tedy divu, že se občané spolu se špičkami byznysu, občanské společnosti a státní správy usilovně snaží na tuto situaci přiměřeně a efektivně reagovat.

Jakýkoliv názor týkající se budoucího směřování je zákonitě provizorní, jelikož Trump zatím nenavrhl žádnou detailní legislativu a Kongres spolu se soudy zatím na jeho kanonádu exekutivních příkazů plně nezareagovaly. Vědomí nejistoty však neospravedlňuje popírání reality.

Je to právě naopak: dnes už je zřejmé, že to, co Trump říká a píše na Twitteru, se musí brát vážně. Po listopadových volbách panovala téměř všeobecná naděje, že prezident zanechá extremismu, jenž definoval jeho předvolební kampaň. Předpokládalo se, že tento mistr nereality vytáhne ze svého rejstříku jinou osobnost, jakmile převezme neuvěřitelnou zodpovědnost spojenou s výkonem funkce, která bývá často označována za nejmocnější na světě.

Něco podobného se děje u každého nového amerického prezidenta: bez ohledu na to, zda jsme pro něj hlasovali, si do něj promítáme obraz člověka, kterého v něm chceme mít. Zatímco však většina oficiálních činitelů vítá, když může být všem lidem vším, Trump nenechává nikoho na pochybách, že má v úmyslu udělat, co tvrdil: zakázat imigraci muslimů, postavit zeď na hranicích s Mexikem, znovu zahájit jednání o Severoamerické dohodě o volném obchodu, zrušit finanční reformy obsažené v Dodd-Frankově zákoně z roku 2010 a realizovat řadu dalších věcí, které odmítli dokonce i jeho stoupenci.

Při různých příležitostech jsem kritizoval konkrétní aspekty a politiky spojené s hospodářským a bezpečnostním uspořádáním vytvořeným po druhé světové válce a založeným na Organizaci spojených národů, NATO, Evropské unii a síti dalších institucí a vztahů. Mezi snahou tyto instituce a vztahy reformovat, a umožnit tak jejich lepší fungování, a agendou snažící se je rovnou zničit je však velký rozdíl.

Trump vidí svět jako hru s nulovým součtem. Ve skutečnosti však globalizace při správném řízení dává součet kladný: i Amerika má prospěch z toho, když jsou její spojenci – ať už jde o Austrálii, EU či Mexiko – silnější. Při Trumpově přístupu však hrozí, že se situace zvrhne ve hru se záporným součtem a tratit bude i Amerika.

Tento přístup byl jasně patrný i na jeho inauguračním projevu, kde Trump svým opakovaným vzýváním „Amerika na prvním místě“ se všemi historickými fašistickými konotacemi tohoto hesla potvrdil, že stále lpí na svých nejošklivějších konceptech. Také předchozí administrativy vždy braly vážně závazek prosazovat americké zájmy. Rámec jejich politiky však obvykle představovalo osvícené chápání národních zájmů. Panovalo přesvědčení, že Američané mají prospěch z lépe prosperující globální ekonomiky a z pavučiny spojenectví zemí vyznávajících demokracii, lidská práva a vládu zákona.

Má-li Trumpovo prezidentství nějakou světlou stránku, pak je to nově vzniklé vědomí solidarity založené na klíčových hodnotách, jako jsou tolerance a rovnost, a živené skrytou či otevřenou bigotností a misogynstvím, jejichž ztělesněním jsou Trump a jeho tým. A tato solidarita už získala globální ráz, neboť Trump a jeho spojenci narážejí na odpor a protesty v celém demokratickém světě.

Americký svaz za občanské svobody (ACLU) dal v očekávání, že Trump začne rychle pošlapávat práva jednotlivců, jasně najevo, že je připraven jako nikdy předtím bránit klíčové ústavní principy, jako jsou právo na řádný proces, rovnost občanů před zákonem a oficiální neutralita ve vztahu k náboženství. A Američané podpořili za poslední měsíc ACLU dary v hodnotě několika milionů dolarů.

Rovněž zaměstnanci a zákazníci amerických firem dávají najevo znepokojení z ředitelů a členů představenstev, kteří Trumpa podporují. Právě šéfové amerických firem a investoři se totiž stali skupinou, díky níž může Trump dělat, co dělá. Na letošním výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu mnozí z nich slintali nad jeho sliby daňových škrtů a deregulací a ochotně přitom ignorovali jeho fanatismus – na žádném setkání, jehož jsem se zúčastnil, o tom nepadla zmínka – a protekcionismus.

Ještě znepokojivější byl nedostatek odvahy: bylo zřejmé, že mnozí z těch, které Trumpovo počínání znepokojuje, se bojí ozvat, aby se nestali terčem tweetu (a s nimi i cena akcií jejich firmy). Všeprostupující strach je poznávacím znakem autoritářských režimů a dnes jsme ho v USA vůbec poprvé za dobu mé dospělosti svědky.

Důležitost vlády zákona, což byl donedávna pro mnoho Američanů abstraktní koncept, získala v důsledku toho konkrétní obrysy. V prostředí vlády zákona to funguje tak, že chce-li vláda zabránit firmám v outsourcingu a offshoringu, schválí zákon a zavede regulace, které vytvoří příslušné pobídky a odradí subjekty od nežádoucího chování. Rozhodně nešikanuje konkrétní firmy, nevyhrožuje jim a nevykresluje traumatizované uprchlíky jako bezpečnostní hrozbu.

Hlavní americké sdělovací prostředky, deníky New York Times a Washington Post, prozatím odmítají udělat z Trumpova odmítání amerických hodnot novou normu. Pro USA není normální mít prezidenta, který odmítá nezávislost soudů, nahrazuje nejzkušenější vojenské a zpravodajské činitele tvořící jádro národně-bezpečnostní politiky krajně pravicovým mediálním fanatikem a propaguje podnikání své dcery v situaci, kdy Severní Korea provedla nejnovější zkoušku balistické rakety.

Když jsme však ustavičně bombardováni událostmi a rozhodnutími jdoucími za hranu, lze snadno otupět a začít přehlížet dosavadní případy zneužití moci v očekávání ještě větších politických frašek. Jedním z hlavních úkolů této nové éry proto bude zůstat ve střehu a vzdorovat, kdykoliv a kdekoliv si to situace vyžádá.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.