21

Problém se sekulární stagnací

DILLÍ – Jednou z věcí, na které se v nedávné diskusní výměně o přesvědčivosti sekulární stagnace shodli bývalý předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke a bývalý ministr financí USA Larry Summers, byla nutnost globální perspektivy. Z takového úhlu pohledu je však hypotéza o sekulární stagnaci v období před globální finanční krizí roku 2008 v nesouladu s jedním stěžejním faktem: globální růst v průměru převyšoval 4 %, což je nejvyšší zaznamenané tempo.

Tentýž problém je v patách Bernankeho hypotéze, že pomalý růst byl odrazem „globálního přebytku úspor“. Z keynesiánského pohledu nárůst úspor nemůže vysvětlit vzestup aktivity, jehož byl svět svědkem počátkem tisíciletí.

Zastánci hypotézy sekulární stagnace patrně chybně stanovili problém. Ze skutečně sekulární a globální perspektivy platí, že potíž leží ve vysvětlení předkrizového boomu. Přesněji řečeno spočívá ve vysvětlení spojitosti tří významných globálních dějů: vzestupu růstu (nikoli stagnace), poklesu inflace a snížení reálných (inflačně očištěných) úrokových měr. Každé přesvědčivé vysvětlení těchto tří dějů musí zmírnit důraz na rámec založený čistě na nabídce a poptávce a musí se zaměřit na vzestup rozvíjejících se trhů, zejména Číny.

Svět v zásadě zaznamenal obrovský pozitivní šok v oblasti produktivity, který vycházel z rozvíjejících se trhů a urychlil světový růst a zároveň upevnil dezinflační tlaky, které už dříve vyvolalo takzvané velké zklidnění volatility v hospodářském cyklu. Tento klíčový vývoj pomáhá usmířit dva ze tří globálních dějů: rychlejší růst a nižší inflaci.