DILLÍ – Jednou z věcí, na které se v nedávné diskusní výměně o přesvědčivosti sekulární stagnace shodli bývalý předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke a bývalý ministr financí USA Larry Summers, byla nutnost globální perspektivy. Z takového úhlu pohledu je však hypotéza o sekulární stagnaci v období před globální finanční krizí roku 2008 v nesouladu s jedním stěžejním faktem: globální růst v průměru převyšoval 4 %, což je nejvyšší zaznamenané tempo.
Tentýž problém je v patách Bernankeho hypotéze, že pomalý růst byl odrazem „globálního přebytku úspor“. Z keynesiánského pohledu nárůst úspor nemůže vysvětlit vzestup aktivity, jehož byl svět svědkem počátkem tisíciletí.
Zastánci hypotézy sekulární stagnace patrně chybně stanovili problém. Ze skutečně sekulární a globální perspektivy platí, že potíž leží ve vysvětlení předkrizového boomu. Přesněji řečeno spočívá ve vysvětlení spojitosti tří významných globálních dějů: vzestupu růstu (nikoli stagnace), poklesu inflace a snížení reálných (inflačně očištěných) úrokových měr. Každé přesvědčivé vysvětlení těchto tří dějů musí zmírnit důraz na rámec založený čistě na nabídce a poptávce a musí se zaměřit na vzestup rozvíjejících se trhů, zejména Číny.
DILLÍ – Jednou z věcí, na které se v nedávné diskusní výměně o přesvědčivosti sekulární stagnace shodli bývalý předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke a bývalý ministr financí USA Larry Summers, byla nutnost globální perspektivy. Z takového úhlu pohledu je však hypotéza o sekulární stagnaci v období před globální finanční krizí roku 2008 v nesouladu s jedním stěžejním faktem: globální růst v průměru převyšoval 4 %, což je nejvyšší zaznamenané tempo.
Tentýž problém je v patách Bernankeho hypotéze, že pomalý růst byl odrazem „globálního přebytku úspor“. Z keynesiánského pohledu nárůst úspor nemůže vysvětlit vzestup aktivity, jehož byl svět svědkem počátkem tisíciletí.
Zastánci hypotézy sekulární stagnace patrně chybně stanovili problém. Ze skutečně sekulární a globální perspektivy platí, že potíž leží ve vysvětlení předkrizového boomu. Přesněji řečeno spočívá ve vysvětlení spojitosti tří významných globálních dějů: vzestupu růstu (nikoli stagnace), poklesu inflace a snížení reálných (inflačně očištěných) úrokových měr. Každé přesvědčivé vysvětlení těchto tří dějů musí zmírnit důraz na rámec založený čistě na nabídce a poptávce a musí se zaměřit na vzestup rozvíjejících se trhů, zejména Číny.