0

Strukturální oživení

Proč dochází k hospodářským rozmachům a úpadkům, těm dlouhým obdobím mezi konjunkturou a zpomalením? Tradičním vysvětlením je špatná měnová politika. Moje výzkumy se však snaží dokázat, že tyto jevy jsou obvykle strukturálního původu – výsledkem výrazných změn v očekáváních o budoucí výkonnosti a ziskovosti.

V meziválečném období se tyto výkyvy vyznačovaly hyperinflací a hlubokými deflacemi. Nelze se tedy divit, že rakouská, keynesiánská a monetaristická škola za nimi vždy hledaly peníze. Po druhé světové válce však dlouhé výkyvy hospodářské činnosti pokračovaly i při velmi mírných cenových a inflačních trendech. V šedesátých letech v několika evropských zemích téměř zmizela nezaměstnanost, aniž by stoupla inflace. V devadesátých letech se zaměstnanost opět rapidně zvýšila, i tentokrát jen s malou nebo vůbec žádnou inflací.

Podle mého soudu jsou za těmito mohutnými vzestupy – odrážejících se v nárůstu investičních aktivit – strukturální příčiny a důsledky. Podnikatelé vytušili nové příležitosti pro střednědobé efektivní využití kapitálu. Proto zvýšili investice do nových výrobních prostředků, do nových zákazníků a nových zaměstnanců. Většina obchodních investic vede prostřednictvím jiných než měnových kanálů k vyšší zaměstnanosti – bez inflačního přehřátí.

Německá škola z přelomu století v čele s Arthurem Spiethoffem a Gustavem Casselem zastávala podobný „neměnový“ názor na konjunkturu před první světovou válkou. Nepopírali, že může dojít k vysokému objemu spekulací. Tvrdili však, že strukturální oživení může odumřít přirozenou cestou – bez nutnosti přesycení, očisty a následné katarze, o nichž hovoří pozdější rakouská škola.