Russian President Vladimir Putin speaks with journalists KIRILL KUDRYAVTSEV/AFP/Getty Images

Mistrovství světa ve svobodě tisku

PAŘÍŽ – Prezident Vladimir Putin vynaložil značné úsilí, aby se Mistrovství světa ve fotbale 2018 konalo v Rusku, ale teď, když už je podívaná v plném proudu, jeho vliv opadl. Neovládá rozhodčí ani výkon ruského národního mužstva, sborné, který se řadí na 70. příčku na světě – nejníže nasazený tým v turnaji. Mnohem větší moc má ale nad tím, jak se o klání informuje, přinejmenším v ruských médiích.

Ve Světovém indexu svobody tisku, sestavovaném každoročně Reportéry bez hranic (RSF), je Rusko na 148. místě ze 180 zemí. Namísto přijetí soutěživosti, již přináší pluralismus, je Kreml odhodlaný ohýbat pravidla politiky a fixlovat mediální „zápasy“ ve svůj prospěch.

Putinovy zákony o hromadných sdělovacích prostředcích jsou čím dál přísnější, od kriminalizace pomluvy po zákaz zpráv, které urážejí „náboženské cítění věřících“. Vágní znění zákonů umožňuje jejich selektivní a svévolné používání a zastánci svobody tisku, kteří se snaží současný stav zpochybnit, se dostávají pod zesílený dohled.

Podobně jako zmanipulovaný systém hráčských přesunů má přední ruská média pod palcem Kreml. Televizní společnosti – pro Rusy hlavní zdroj zpráv – řídí vláda od počátku první dekády současného století, kdy byly ORT a NTV zabaveny magnátům Borisi Berezovskému a Vladimiru Gusinskému. Po revoluci na Ukrajině v roce 2014 tyto a další národní stanice rozšířily produkci prokremelské propagandy.

Dokumentární film vysílaný v roce 2015 státní televizí Rossija 1 například obvinil lidskoprávní aktivistku Naděždu Kutepovou z „průmyslové špionáže“ a tyto lži ji nakonec vyhnaly do exilu. V následujícím roce týž kanál použil padělané listiny, aby obvinil předního kritika Kremlu Alexeje Navalného, že je agentem britské tajné služby MI6. Putin přitahuje opratě státních médií od prosince 2013, kdy došlo k přeskupení kanálů v konsorciu Rossija segodňa s cílem zlepšit prezentaci ruského „příběhu“.

Televize není jediné Kremlem ovládané médium; náhubek dostává i internet. Dohází k blokování webů, sledování blogerů, cenzuře vyhledávačů a zpravodajských agregátorů a VPN jsou zakázány. Letos v dubnu Rusko odstřihlo přístup do sítě Telegram sloužící k výměně šifrovaných zpráv, čímž se přidalo k zemím jako Čína a Írán. Vůbec nejznepokojivější je skutečnost, že je čím dál víc uživatelů internetu trestáno odnětím svobody za komentáře v sociálních médiích nebo jednoduše za to, že určitý obsah schválí „lajkem“.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Nositel Nobelovy ceny Albert Camus napsal, že to málo, co se o životě dozvěděl, zjistil „na fotbalovém hřišti“, a že nakopnutý míč, podobně jako nepřízeň osudu, „nikdy nepřichází, odkud jste očekávali“. O mediálním hřišti v Rusku lze říct něco podobného. Od roku 1999, kdy se Putin poprvé stal premiérem, bylo v zemi při žurnalistické práci zabito 34 novinářů, včetně investigativního reportéra Nikolaje Andruščenka, který byl loni v Petrohradě ubit k smrti. V naprosté většině případů vyšetřování ustrnulo a pachatele se nikdy nepodařilo odhalit.

Za situace, kdy v je v sázce tolik, se řada vlastníků médií rozhodla zcela opustit hru, prodat své společnosti prokremelským oligarchům, z nichž mnohé dříve Putin přiléhavě požádal, aby koupili fotbalové kluby. Některé mediální domy nadále poskytují velmi kvalitní žurnalistiku, ale nemají ani zdaleka tolik čtenářů či diváků jako hlavní státní média.

Jediná nezávislá celostátní vysílací společnost Dožď byla v roce 2014 stažena ze satelitních a kabelových nabídek. Galina Timčenko, šéfredaktorka nejčtenějšího ruského zpravodajského webu Lenta.ru, byla téhož roku propuštěna i s většinou své redakce. Editorský tým mediální skupiny RBCpotkal podobný osud v roce 2016. Zavírání nebyly ušetřeny ani přední regionální domy jako sibiřská vysílací společnost TV-2 nebo nejvýznamnější nezávislý týdeník v Kaliningradu, Novye Kolesa. Každá z těchto společností se vyznačovala informováním o citlivých událostech – od konfliktu na Ukrajině po korupci ve vysokých patrech.

Dnešní Rusko má méně svobody tisku a víc novinářů, mediálních pracovníků a blogerů za mřížemi než kdykoli dřív od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Na Krymu a v Čečensku neexistuje ani nejzákladnější ochrana médií. Tyto regiony se s požehnáním Kremlu proměnily v novinářské a informační „černé díry“, kde orgány moci mají volnost jednat bez obav z následků.

V zápasech v rámci skupiny soupeřilo Rusko na Mistrovství světa ve fotbale s dalšími zeměmi s nižším hodnocením, například s Egyptem (45. v kopané a 161. na indexu svobody tisku podle RSF) a se Saúdskou Arábií (67. podle FIFA a 169. podle RSF). Na papíře byla dobře vyvinutým soupeřem pouze Uruguay (14. ve fotbale a 20. ve svobodě médií). Jenže ačkoli se Rusko v turnaji probojovalo do vyřazovacího kola, vzrušení ze hry a nepravděpodobnost ruského úspěchu nejsou nic než prchavé rozptýlení.

Neprobíhá sice Mistrovství světa ve svobodě tisku, ale jelikož se k Rusku upírá celosvětová pozornost, mezinárodní společenství může naléhat na propuštění vězněných novinářů a obhájců lidských práv, zrušení drakonických zákonů, uvolnění vládní kontroly nad médii a ukončení beztrestnosti. Tato příležitost se pravděpodobně nebude v brzké době opakovat. Svět si nesmí nechat ujít šanci ji zužitkovat.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/Zjpdqfd/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.