0

Štrasburská zkouška síly

LONDÝN: Stáhnutí hlasování o vyslovení nedůvěry v Evropském parlamentu ve Štrasburku dne 14. ledna, jenž by vedlo k nucené resignaci všech členů Komise, by nemělo být posuzováno jen v intencích toho, zda-li by takové hlasování bylo úspěšné či nikoliv, ale především jako základní bod zvratu ve vztazích mezi Evropským parlamentem a Komisí.

Hrozba vyslovení nedůvěry byla výjimečným a důležitým mezníkem rovněž ve vztazích mezi Parlamentem a členskými státy zastoupenými v Komisi. Bez ohledu na to, jak probíhala diskuse o vlastním hlasování, či dokonce bez ohledu na jeho stažení, Evropský parlament tím, že takto projevil svoji sílu, sám sebe velice posílil a tuto pozici si asi podrží i v budoucnosti.

Prokazatelným důvodem motivace Parlamentu k vyslovení nedůvěry bylo potrestání Komise za to, co bylo ve zprávě o rozpočtu Evropské unie za rok 1996 označeno jako údajně špatné hospodaření, kde byla (a stále jsou) jistá podezření z podvodů a korupce. Paradoxní na této situaci ovšem je to, že politickém smyslu slova bude vlastní rozprava o tomto hlasování mnohem důležitější, něž to, zda-li bylo úspěšné nebo ne.

Aby uspěli a aby se jim podařilo dotáhnout hlasování o vyslovení nedůvěry do konce, museli by kritici Komise dát dohromady v Parlamentu skutečně výraznou většinu: tedy získat dvě třetiny odevzdaných hlasů a více než polovinu všech poslanců Parlamentu. Auditoři bezpochyby odhalili jisté machinace v určitých kapitolách rozpočtu. Nicméně, pokud jsou konkrétní obvinění oprávněná, leží vina spíše buď na předchozí Komisi vedené Jacquesem Delorsem (jenž je již dlouho mimo úřad), než na Komisi současné, které předsedá Jacques Santers, anebo na samotných členských státech, jež utratí 80% rozpočtu Unie.