0

Stát pro umění, nebo umění pro stát?

Září je tradičně doba, kdy se operní společnosti a orchestry vracejí z Aix, Salcburku, Tanglewoodu a bezpočtu dalších letních festivalů do domovských měst. Jejich rentrée je (na obou stranách Atlantiku) poznamenáno také návratem obav o formu financování vážné hudby.

Symfonický život v Americe je eurocentrický téměř ve všech ohledech s výjimkou financování. Zatímco Američané spoléhají při financování živé klasické hudby na soukromé příspěvky odpočitatelné od daňového základu a tržby ze vstupného, Evropané dávají přednost přímé vládní podpoře umění.

Paradoxní je, že zatímco příznivci umění ve Spojených státech se již dlouho vyslovují pro přijetí „evropského modelu“ – díky němuž se Evropané těší z bohatého a rozmanitého kulturního života –, sama Evropa je nucena změnit svůj systém podpory na takový, který bude více záviset na soukromých penězích a pokladnách.

Evropský systém přímé vládní finanční podpory bohužel padá za oběť pomalému hospodářskému růstu a rozpočtovým deficitům v Evropě. Zvláště v případě zemí, které přijaly euro, bude vládní výdaje na umění nějakou dobu omezovat požadavek, aby fiskální deficity nepřekročily 3% HDP.