1

Standardy nestandardní měnové politiky

PAŘÍŽ – Mezi předními centrálními bankami široce rozšířené zavádění nekonvenčních opatření v oblasti měnové politiky se stalo určujícím rysem globální finanční krize. Zažili jsme podporu úvěrů, úvěrové uvolňování, kvantitativní uvolňování, intervence na měnových trzích a trzích s cennými papíry a poskytování likvidity v cizí měně – abychom jmenovali jen několik přijatých opatření.

Někteří na tyto kroky pohlížejí jako na pokračování standardní politiky jinými prostředky. Jakmile nominální úrokové sazby nelze dále snižovat, centrální banky k určení měnověpolitického postoje využívají jiných nástrojů. Dostaly se do míst, kde končí silnice, a tak přepínají na pohon všech čtyř kol: rozšiřují bilance a nasazují injekce likvidity, aby ovlivnily strukturu výnosů a návratnosti a tím stimulovaly agregátní poptávku. Až se však centrální banky vrátí na silnici – tedy až ustoupí od nestandardních opatření – musí znovu najít svůj směr, nejprve odbouráním nekonvenční politiky a až pak zvýšením úrokových sazeb.

Dovolte mi nabídnout jiný náhled. Řekněme, že klíčové úrokové sazby mají být nastaveny na úrovně považované za vhodné k zachování cenové stability, přičemž se čerpá z pravidelných a komplexních hodnocení ekonomických a měnových podmínek. Při dodržení standardního postupu mohou být úrokové sazby více či méně výrazně kladné, velmi blízké nule či nulové.

Jenže ať už je hladina nominálních úrokových sazeb jakákoli, takto tvořený měnověpolitický postoj se často slabě přenáší do ekonomiky, zejména v dobách akutní krize. Během finanční krize bylo fungování trhů narušené, tu a tam velmi hluboce. Nestandardní opatření přispěla k pročištění transmisního kanálu standardních opatření.