0

Stalin žije

Odkaz mrtvých diktátorů poražených totalitních režimů by neměl být nadále rozporuplný. Pouze pomatený okraj německé společnosti se odvažuje připomínat si Hitlera. Dokonce ani žalostný zbytek Rudých Khmerů neoslavuje Pol Potovu památku. S blížícím se 60. výročím vítězství Ruska nad nacistickým Německem je však připomínání Stalinovy role v něm odsouzeníhodným způsobem nešikovné.

Počátkem tohoto roku se v Moskvě rozproudila debata, zda mrtvému diktátorovi postavit, či nepostavit sochu. Ve velkých knihkupectvích po celém Rusku zobrazuje Stalina a jeho éru obrovské množství politických životopisů a dějin. Některé z nich jsou založeny na nově zpřístupněném archivním materiálu a vyznívají kriticky. Většina těchto knih a autorů však vykresluje Stalina v pozitivním světle. A když jsou Rusové požádáni, aby uvedli seznam nejvýznamnějších lidí dvacátého století, dělí se Stalin stále o první místo – s Leninem.

Někteří lidé za tím vidí ruku zbytku Komunistické strany. Ta se posunula daleko od svých starých leninských ideálů a dnes hledá podporu prostřednictvím lektvaru ruského nacionalismu, hyperortodoxního křesťanství a „státního stalinismu“.

Jistě, města a městečka již nejsou pojmenována po Stalinovi. Koncem padesátých let byl stržen bezpočet Stalinových památníků. Mnoho symbolů Stalinovy vlády je však pečlivě udržováno, a to včetně státní hymny, kterou Stalin v roce 1944 osobně schválil. V Moskvě stojí sedm věžáků, jimž Rusové stále říkají „Stalinovy vysotki“. Vedle Leninovy hrobky se nachází Stalinův hrob a památník, kde jsou u příležitosti výročí jeho narození, úmrtí a vítězství nad Hitlerem vždy vidět hromady čerstvých květin.