CAMBRIDGE: Zmatení vládne celé vzrušené diskusi o globalizaci. Pro některé je globalizace cestou k prosperitě, kterou by se měly dát především chudé země, a je nezpochybnitelné, že takové země jako je Singapur, Tchaiwan, Korea, Chile a několik málo dalších se touto cestou daly a staly se mnohem bohatšími, než byly před takovými 25-ti lety právě díky ekonomické strategii založené na exportem podporovaném hospodářském růstu a participaci na globální ekonomii. Pro jiné je zase globalizace prokletím, ve kterém chudé země padají stále hlouběji a hlouběji do propasti chudoby. Není pochyb o tom, že po pětadvaceti letech působení programů MMF a SB v zemích Afriky, se tyto země stále potácejí v bažinách chudoby a ze všech těch washingtonských programů mají jen pramalý zisk. A tak, kdo tedy má v této diskusi pravdu; v diskusi, která se v minulých letech, během pravidelných zasedání mezinárodních ekonomických organizací, přelila do ulic Seattlu, Washingtonu, a nyní i ulic Prahy?
Odpovědí pochopitelně je to, že život je mnohem komplikovanější než vyhrocené pozice ve sporu o globalizaci, která není ani všelékem, ani prokletím. Odlišné části tohoto světa čelí odlišným potížím a výzvám. Pro některé je globalizace celkem bezpečnou vstupenkou do světa úspěchu a blahobytu; pro jiné zase bude mít samotná globalizace jen nicotný efekt, poněvadž ty nejúpornější sociální a hospodářské problémy, jež tyto země sužují, nemohou být jen samotným volným obchodem a tržními reformami vyřešeny.
Za prvé je třeba říci, že některé země jsou těžce zatíženy svojí vlastní geografickou polohou. Některá místa této planety jsou mezinárodnímu obchodu skutečně velice vzdálena – jen pomyslete na Andskou vrchovinu, hornaté oblasti Íránu, Iráku či Afghánistánu; pevninou uvězněné země Afriky, jako je například Rwanda, Burundi, Burkina Faso, anebo stejně uvězněné oblasti centrální Asie. Těmto zemím globalizace nijak moc nepomáhá. Jsou prostě, jednoduše řečeno, chycené v pasti chudoby a ekonomické isolace. Globalizace pro ně určitě nepředstavuje žádné prokletí, ale také jen stěží nějaké řešení.
CAMBRIDGE: Zmatení vládne celé vzrušené diskusi o globalizaci. Pro některé je globalizace cestou k prosperitě, kterou by se měly dát především chudé země, a je nezpochybnitelné, že takové země jako je Singapur, Tchaiwan, Korea, Chile a několik málo dalších se touto cestou daly a staly se mnohem bohatšími, než byly před takovými 25-ti lety právě díky ekonomické strategii založené na exportem podporovaném hospodářském růstu a participaci na globální ekonomii. Pro jiné je zase globalizace prokletím, ve kterém chudé země padají stále hlouběji a hlouběji do propasti chudoby. Není pochyb o tom, že po pětadvaceti letech působení programů MMF a SB v zemích Afriky, se tyto země stále potácejí v bažinách chudoby a ze všech těch washingtonských programů mají jen pramalý zisk. A tak, kdo tedy má v této diskusi pravdu; v diskusi, která se v minulých letech, během pravidelných zasedání mezinárodních ekonomických organizací, přelila do ulic Seattlu, Washingtonu, a nyní i ulic Prahy?
Odpovědí pochopitelně je to, že život je mnohem komplikovanější než vyhrocené pozice ve sporu o globalizaci, která není ani všelékem, ani prokletím. Odlišné části tohoto světa čelí odlišným potížím a výzvám. Pro některé je globalizace celkem bezpečnou vstupenkou do světa úspěchu a blahobytu; pro jiné zase bude mít samotná globalizace jen nicotný efekt, poněvadž ty nejúpornější sociální a hospodářské problémy, jež tyto země sužují, nemohou být jen samotným volným obchodem a tržními reformami vyřešeny.
Za prvé je třeba říci, že některé země jsou těžce zatíženy svojí vlastní geografickou polohou. Některá místa této planety jsou mezinárodnímu obchodu skutečně velice vzdálena – jen pomyslete na Andskou vrchovinu, hornaté oblasti Íránu, Iráku či Afghánistánu; pevninou uvězněné země Afriky, jako je například Rwanda, Burundi, Burkina Faso, anebo stejně uvězněné oblasti centrální Asie. Těmto zemím globalizace nijak moc nepomáhá. Jsou prostě, jednoduše řečeno, chycené v pasti chudoby a ekonomické isolace. Globalizace pro ně určitě nepředstavuje žádné prokletí, ale také jen stěží nějaké řešení.