LONDÝN – Minulý týden se ve Frankfurtu sešli centrální bankéři z celého světa, aby se vyhřívali v paprscích slávy prvních deseti let eura. Pro ty, kdo přicestovali ze zemí ucházejících se o vstup do eurozóny, však byla tato událost studenou sprchou. Právě v době, kdy globální finanční krize učinila členství v eurozóně naléhavějším a nezbytnějším než kdykoliv dříve, začali současní členové eurozóny podporovat návrhy, které by zvýšily laťku pro vstup.
Podle návrhu, o kterém se ve Frankfurtu otevřeně diskutovalo, by se kromě makroekonomických maastrichtských kritérií, která platí už od zavedení eura, používala jako další kritérium pro vstup do eurozóny kvalita bankovní soustavy kandidátské země. Pomineme-li pokrytectví západních vlád, které podobné kroky posvěcují právě v době, kdy po obrovských selháních regulačních mechanismů samy sanují banky, je tento návrh silně pochybený.
Chceme-li si plně uvědomit absurdnost tohoto návrhu, zamysleme se nad mimořádně úspěšným východoevropským růstovým modelem z posledních dvou desetiletí. Model prosazený západní Evropou a použitý Evropou východní byl založen na představě, že kapitál by měl proudit z kapitálově bohatých do kapitálově chudých zemí. Ekonomové se musí vrátit do Spojených států devatenáctého století, aby našli podobně čítankový příklad úspěšného růstu, při němž byly vysoké deficity na běžném účtu financovány hlavně prostřednictvím přímých zahraničních investic. Finanční toky doprovázela nevídaná finanční integrace, po níž dnes většinu východoevropských bank kontrolují západní mateřské firmy.
LONDÝN – Minulý týden se ve Frankfurtu sešli centrální bankéři z celého světa, aby se vyhřívali v paprscích slávy prvních deseti let eura. Pro ty, kdo přicestovali ze zemí ucházejících se o vstup do eurozóny, však byla tato událost studenou sprchou. Právě v době, kdy globální finanční krize učinila členství v eurozóně naléhavějším a nezbytnějším než kdykoliv dříve, začali současní členové eurozóny podporovat návrhy, které by zvýšily laťku pro vstup.
Podle návrhu, o kterém se ve Frankfurtu otevřeně diskutovalo, by se kromě makroekonomických maastrichtských kritérií, která platí už od zavedení eura, používala jako další kritérium pro vstup do eurozóny kvalita bankovní soustavy kandidátské země. Pomineme-li pokrytectví západních vlád, které podobné kroky posvěcují právě v době, kdy po obrovských selháních regulačních mechanismů samy sanují banky, je tento návrh silně pochybený.
Chceme-li si plně uvědomit absurdnost tohoto návrhu, zamysleme se nad mimořádně úspěšným východoevropským růstovým modelem z posledních dvou desetiletí. Model prosazený západní Evropou a použitý Evropou východní byl založen na představě, že kapitál by měl proudit z kapitálově bohatých do kapitálově chudých zemí. Ekonomové se musí vrátit do Spojených států devatenáctého století, aby našli podobně čítankový příklad úspěšného růstu, při němž byly vysoké deficity na běžném účtu financovány hlavně prostřednictvím přímých zahraničních investic. Finanční toky doprovázela nevídaná finanční integrace, po níž dnes většinu východoevropských bank kontrolují západní mateřské firmy.