11

Padesátiletá šestidenní válka

NEW YORK – Svět si zanedlouho připomene 50. výročí války mezi Izraelem, Egyptem, Jordánskem a Sýrií – konfliktu, který vypukl v červnu 1967 a dodnes je svým způsobem výjimečný, přestože moderní dějiny tohoto regionu jsou do značné míry poznamenané násilím. Válka trvala necelý týden, avšak její odkaz zůstává i po půl století dobře patrný.

Samotnou válku rozpoutal preventivní izraelský útok na egyptské letectvo v reakci na rozhodnutí Egypta vyhostit z Gazy a Sinajského poloostrova mírový sbor Organizace spojených národů a uzavřít Tiranskou úžinu pro všechny izraelské lodě. Izrael zaútočil jako první, avšak většina pozorovatelů považovala jeho krok za legitimní akt sebeobrany vůči bezprostřední hrozbě.

Izrael neměl v úmyslu bojovat na více frontách, avšak válka rychle eskalovala, když Jordánsko i Sýrie vstoupily do konfliktu a připojily se na stranu Egypta. Arabské země přišlo toto rozhodnutí draho. Po pouhých šesti dnech bojů ovládl Izrael Sinajský poloostrov a pásmo Gazy, Golanské výšiny, západní břeh Jordánu a celý Jeruzalém. Nový Izrael byl více než třikrát rozlehlejší než starý. Kuriózně to trochu připomínalo První knihu Mojžíšovu: šest dní intenzivního úsilí a pak den odpočinku, v tomto případě podepsání příměří.

Jednostranná bitva a její výsledek učinily přítrž představě (nebo pro někoho snu), že Izrael lze vymazat z mapy. Vítězství z roku 1967 vtisklo Izraeli trvalý ráz, což předchozí války v letech 1948 a 1956 nedokázaly. Nový stát si konečně osvojil jistou míru strategické hloubky. Většina arabských vůdců po šestidenní válce změnila svůj strategický cíl: namísto eliminace Izraele jeho návrat k hranicím z doby před rokem 1967.

Šestidenní válka nicméně nevedla k míru, dokonce ani k částečnému. Ten musel počkat až do války z října 1973, která připravila půdu pro pozdější dohody z Camp Davidu a izraelsko-egyptskou mírovou smlouvu. Arabská strana vyšla z následného konfliktu s obnovenou ctí; Izraelci dostali políček. Z konfliktu lze vyvodit cenné ponaučení: přesvědčivé vojenské výsledky nemusí nutně vést k přesvědčivým výsledkům politickým, natožpak k míru.

Válka z roku 1967 ovšem vedla k diplomatickému řešení, v tomto případě k rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 242. Rezoluce přijatá v listopadu 1967 vyzvala Izrael, aby se stáhl z území obsazených během nedávného konfliktu – ale současně podpořila právo Izraele žít uvnitř bezpečných a uznávaných hranic. Tato rezoluce představovala klasický případ kreativní nejednoznačnosti. Různí lidé v ní vidí různé věci. Díky tomu se rezoluce snáze schvalují, ale obtížněji realizují.

Není tedy velkým překvapením, že mezi Izraelci a Palestinci stále žádný mír nezavládl – navzdory bezpočtu diplomatických aktivit Spojených států, Evropské unie a jejích členů, OSN i samotných zúčastněných stran. Tento stav ovšem nemůžeme klást za vinu Rezoluci 242. Mír je možný pouze v případě, že se nějaký konflikt stane zralým k vyřešení, a k tomu dochází teprve tehdy, když jsou vedoucí představitelé hlavních protagonistů ochotní i schopní ke kompromisu dospět. Není-li tato podmínka splněna, pak žádné dobře míněné diplomatické úsilí zvenčí nemůže tento nedostatek vynahradit.

Válka z roku 1967 však měla i přesto obrovský dopad. Palestinci získali identitu a mezinárodní význačnost, která jim do značné míry unikala, když jich většina žila pod egyptskou či jordánskou nadvládou. Palestinci už však nedokázali dospět k vnitřnímu konsensu v otázce, zda akceptovat Izrael, a pokud ano, co obětovat pro to, aby mohli mít vlastní stát.

Izraelci se na některých věcech dohodnout dokázali. Většina jich podpořila návrat Sinaje Egyptu. Různé vlády byly připraveny vrátit Golanské výšiny Sýrii za podmínek, které nikdy nebyly splněny. Izrael se jednostranně stáhl z Gazy a podepsal mírovou dohodu s Jordánskem. Panovala také všeobecná shoda, že Jeruzalém by měl zůstat sjednocený a v izraelských rukou.

V otázce západního břehu Jordánu však konsensus skončil. Pro některé Izraelce bylo toto území prostředkem k dosažení vyššího cíle a mělo být vyměněno za bezpečný mír se zodpovědným palestinským státem. Pro jiné byl západní břeh sám o sobě cílem, který je třeba osídlit a udržet.

Tím však nechci naznačovat naprostou absenci diplomatického pokroku od roku 1967. Mnozí Izraelci a Palestinci si začali uvědomovat realitu existence druhé strany a potřebu nějakého rozdělení území na dva státy. Prozatím však žádná z obou stran není připravena vyřešit otázky, které je rozdělují. A obě strany na tuto patovou situaci doplácely a doplácejí.

Vedle fyzické a ekonomické daně za neschopnost se dohodnout Palestinci dál postrádají vlastní stát i kontrolu nad vlastními životy. Cíl Izraele být trvale židovskou, demokratickou, bezpečnou a prosperující zemí zase ohrožují časově neohraničená okupace a demografický vývoj.

Region i celý svět zatím do značné míry přesunuly pozornost jinam a zaobírají se spíše Ruskem, Čínou nebo Severní Koreou. A i kdyby mezi Izraelci a Palestinci zavládl mír, stále by nepřinesl mír do Sýrie, Iráku, Jemenu či Libye. Padesát let po šestidenní válce představuje absence míru mezi Izraelci a Palestinci součást nedokonalého statu quo, který už mnozí lidé začali akceptovat a očekávat.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.