BALI – Mezinárodní setkání na Bali tento měsíc stanoví rámec, který se pokusí předejít hrozící katastrofě globálního oteplování/změny klimatu. Dnes už je málo pochyb o tom, že skleníkové plyny jako oxid uhličitý způsobují závažné změny podnebí. Nepochybuje se ani o tom, že tyto změny si vynutí obrovské výdaje. Není už otázkou, zda si můžeme dovolit s tím něco dělat, ale spíš jak poctivým a účinným způsobem emise řídit.
Kjótský protokol byl významným úspěchem, přestože opomíjel 75% emisních zdrojů: USA, největší znečišťovatel, jej odmítly podepsat. (Vzhledem k tomu, že nová australská vláda jej teď už podepsala, Amerika je mezi vyspělými průmyslovými zeměmi jedinou brzdou.) Na rozvojové země nebyly uvaleny žádné požadavky, přestože v nedaleké budoucnosti budou přispívat přinejmenším polovinou emisí. A nic se neudělalo s odlesňováním, které se na nárůstech koncentrací skleníkových plynů podílí stejně jako USA.
O titul světově nejhoršího znečišťovatele soupeří USA a Čína; Amerika v zápase už dlouho vítězí, ale v příštích několika letech si tuto pochybnou čest přisvojí Čína. Na třetím místě je ale Indonésie, kvůli překotnému odlesňování.
Jednou konkrétní věcí, kterou je třeba na Bali udělat, je podpořit iniciativu Koalice deštných lesů, skupiny rozvojových zemí, které chtějí zachovat své pralesy. Tyto země zajišťují environmentální služby, za něž nedostávají kompenzaci. K zachování svých lesů potřebují zdroje a pobídky. Globální přínosy jejich podpory dalece převyšují náklady.
Načasování konference není příznivé. Americkým prezidentem zůstává George W. Bush, dávný skeptik ohledně globálního oteplování a člověk už dlouho oddaný podrývání multilateralismu. Jeho úzké konexe na ropnou branži u něj vyvolávají nechuť k tomu, aby ji nutil za znečišťování platit.
Účastníci setkaní na Bali se přesto mohou dohodnout na několika principech, jimiž se budou další jednání řídit. Zaprvé mezi ně patří to, že řešení globálního oteplování vyžaduje účast všech zemí. Zadruhé platí, že nelze trpět černé pasažéry, takže na ty, kdo se nepřidají, je možné a vhodné uvalit obchodní sankce – jediné účinné sankce, které v současnosti mezinárodní společenství má. Zatřetí, problém globálního oteplování je tak obrovský, že je nezbytné zapojit všechny nástroje.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Součástí řešení musejí být lepší pobídky. Vede se ale prudký spor o to, zda lépe funguje systém Kjótského protokolu založený na limitech a obchodu s povolenkami, anebo zdanění. Problémem kjótského systému je přidělování limitů, které budou přijatelné jak pro vyspělé, tak pro rozvojové země. Rozdělování emisních povolenek se podobá rozdávání peněz – potenciálně stovek miliard dolarů.
Stěžejní kjótský princip – to, že země, které vypouštěly víc emisí v roce 1990, mají dovoleno vypouštět víc i v budoucnu – je pro rozvojové země nepřijatelný, protože zemím s vyšším HDP přiděluje větší emisní práva. Jediným principem, který má nějakou mravní oporu, je přidělení rovných emisních práv dle počtu obyvatel (s jistými úpravami – například USA už svůj podíl ve světové atmosféře vyčerpaly, takže by měly mít emisních povolenek méně). Z přijetí tohoto principu by však plynuly tak obrovské platby vyspělých zemí ve prospěch zemí rozvojových, že jej ty prvé velice pravděpodobně nepřijmou.
Ekonomická efektivita vyžaduje, aby náklady hradili ti, kdo emise vytvářejí, a uhlíková daň je nejjednodušším způsobem, jak je k tomu donutit. Mohla by vzniknout mezinárodní dohoda, že všechny země zavedou uhlíkovou daň ve smluvené výši (odrážející globální společenskou cenu emisí). Má skutečně mnohem větší smysl zdanit spíše špatné věci jako znečištění než dobré věci jako práci a úspory. Taková daň by zvýšila světovou efektivitu.
Ovšemže, průmyslovým branžím znečišťujícím životní prostředí se systém limitů a obchodování s povolenkami líbí. Přestože je pobízí, aby se znečišťování vyhýbaly, emisní povolenky kompenzují velkou část toho, co by musely v daňovém systému uhradit. Některé firmy dokonce z této dohody finančně těží. Evropa si navíc na koncepci limitů a povolenek zvykla a mnozí mají averzi ke zkoušení jiné možnosti. Nikdo však dosud nenavrhl přijatelný soubor principů pro udělování emisních práv.
Některé lidi to neznepokojuje. Vzhledem k tomu, že rozvojové země mohou očekávat větší újmu než země vyspělé, jestliže se s globálním oteplováním nic neudělá, ledaskdo je přesvědčen, že je lze lákadly, hrozbami nebo přemlouváním ke vstupu do celosvětové dohody přimět. Vyspělé země jen potřebují zjistit, jakou nejnižší cenu budou muset rozvojovým zemím zaplatit, aby se přidaly.
Rozvojové země se ale obávají, že je nová globální dohoda o emisích, jako tolik jiných mezinárodních dohod, nechá ve znevýhodněném postavení.
Nakonec možná zvítězí reálná politika. Dnešní svět je ale jiný než svět před 25 lety, ba i než před 10 lety. Vzkvétající demokracie v mnoha rozvojových zemích způsobují, že jejich občané se dožadují spravedlivého přístupu.
Na principech opravdu záleží. Účastníci schůzky na Bali by měli mít na paměti následující: globální oteplování je příliš závažné na to, aby se stalo rukojmím dalšího pokusu o zmáčknutí chudých.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
BALI – Mezinárodní setkání na Bali tento měsíc stanoví rámec, který se pokusí předejít hrozící katastrofě globálního oteplování/změny klimatu. Dnes už je málo pochyb o tom, že skleníkové plyny jako oxid uhličitý způsobují závažné změny podnebí. Nepochybuje se ani o tom, že tyto změny si vynutí obrovské výdaje. Není už otázkou, zda si můžeme dovolit s tím něco dělat, ale spíš jak poctivým a účinným způsobem emise řídit.
Kjótský protokol byl významným úspěchem, přestože opomíjel 75% emisních zdrojů: USA, největší znečišťovatel, jej odmítly podepsat. (Vzhledem k tomu, že nová australská vláda jej teď už podepsala, Amerika je mezi vyspělými průmyslovými zeměmi jedinou brzdou.) Na rozvojové země nebyly uvaleny žádné požadavky, přestože v nedaleké budoucnosti budou přispívat přinejmenším polovinou emisí. A nic se neudělalo s odlesňováním, které se na nárůstech koncentrací skleníkových plynů podílí stejně jako USA.
O titul světově nejhoršího znečišťovatele soupeří USA a Čína; Amerika v zápase už dlouho vítězí, ale v příštích několika letech si tuto pochybnou čest přisvojí Čína. Na třetím místě je ale Indonésie, kvůli překotnému odlesňování.
Jednou konkrétní věcí, kterou je třeba na Bali udělat, je podpořit iniciativu Koalice deštných lesů, skupiny rozvojových zemí, které chtějí zachovat své pralesy. Tyto země zajišťují environmentální služby, za něž nedostávají kompenzaci. K zachování svých lesů potřebují zdroje a pobídky. Globální přínosy jejich podpory dalece převyšují náklady.
Načasování konference není příznivé. Americkým prezidentem zůstává George W. Bush, dávný skeptik ohledně globálního oteplování a člověk už dlouho oddaný podrývání multilateralismu. Jeho úzké konexe na ropnou branži u něj vyvolávají nechuť k tomu, aby ji nutil za znečišťování platit.
Účastníci setkaní na Bali se přesto mohou dohodnout na několika principech, jimiž se budou další jednání řídit. Zaprvé mezi ně patří to, že řešení globálního oteplování vyžaduje účast všech zemí. Zadruhé platí, že nelze trpět černé pasažéry, takže na ty, kdo se nepřidají, je možné a vhodné uvalit obchodní sankce – jediné účinné sankce, které v současnosti mezinárodní společenství má. Zatřetí, problém globálního oteplování je tak obrovský, že je nezbytné zapojit všechny nástroje.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Součástí řešení musejí být lepší pobídky. Vede se ale prudký spor o to, zda lépe funguje systém Kjótského protokolu založený na limitech a obchodu s povolenkami, anebo zdanění. Problémem kjótského systému je přidělování limitů, které budou přijatelné jak pro vyspělé, tak pro rozvojové země. Rozdělování emisních povolenek se podobá rozdávání peněz – potenciálně stovek miliard dolarů.
Stěžejní kjótský princip – to, že země, které vypouštěly víc emisí v roce 1990, mají dovoleno vypouštět víc i v budoucnu – je pro rozvojové země nepřijatelný, protože zemím s vyšším HDP přiděluje větší emisní práva. Jediným principem, který má nějakou mravní oporu, je přidělení rovných emisních práv dle počtu obyvatel (s jistými úpravami – například USA už svůj podíl ve světové atmosféře vyčerpaly, takže by měly mít emisních povolenek méně). Z přijetí tohoto principu by však plynuly tak obrovské platby vyspělých zemí ve prospěch zemí rozvojových, že jej ty prvé velice pravděpodobně nepřijmou.
Ekonomická efektivita vyžaduje, aby náklady hradili ti, kdo emise vytvářejí, a uhlíková daň je nejjednodušším způsobem, jak je k tomu donutit. Mohla by vzniknout mezinárodní dohoda, že všechny země zavedou uhlíkovou daň ve smluvené výši (odrážející globální společenskou cenu emisí). Má skutečně mnohem větší smysl zdanit spíše špatné věci jako znečištění než dobré věci jako práci a úspory. Taková daň by zvýšila světovou efektivitu.
Ovšemže, průmyslovým branžím znečišťujícím životní prostředí se systém limitů a obchodování s povolenkami líbí. Přestože je pobízí, aby se znečišťování vyhýbaly, emisní povolenky kompenzují velkou část toho, co by musely v daňovém systému uhradit. Některé firmy dokonce z této dohody finančně těží. Evropa si navíc na koncepci limitů a povolenek zvykla a mnozí mají averzi ke zkoušení jiné možnosti. Nikdo však dosud nenavrhl přijatelný soubor principů pro udělování emisních práv.
Některé lidi to neznepokojuje. Vzhledem k tomu, že rozvojové země mohou očekávat větší újmu než země vyspělé, jestliže se s globálním oteplováním nic neudělá, ledaskdo je přesvědčen, že je lze lákadly, hrozbami nebo přemlouváním ke vstupu do celosvětové dohody přimět. Vyspělé země jen potřebují zjistit, jakou nejnižší cenu budou muset rozvojovým zemím zaplatit, aby se přidaly.
Rozvojové země se ale obávají, že je nová globální dohoda o emisích, jako tolik jiných mezinárodních dohod, nechá ve znevýhodněném postavení.
Nakonec možná zvítězí reálná politika. Dnešní svět je ale jiný než svět před 25 lety, ba i než před 10 lety. Vzkvétající demokracie v mnoha rozvojových zemích způsobují, že jejich občané se dožadují spravedlivého přístupu.
Na principech opravdu záleží. Účastníci schůzky na Bali by měli mít na paměti následující: globální oteplování je příliš závažné na to, aby se stalo rukojmím dalšího pokusu o zmáčknutí chudých.