1

Máme důvěřovat svým morálním intuicím?

Když odsuzujeme chování politika, celebrity nebo přítele, často končíme apelem na naše morální intuice. „To mi prostě připadá nesprávné!“ říkáváme. Kde se však tyto intuitivní úsudky berou? A jsou spolehlivými morálními rádci?

Jeden neotřelý výzkum nedávno vyvolal nové otázky o roli intuitivních reakcí v etických úvahách. Joshua Greene, absolvent filozofie, který se dnes zabývá psychologií a nedávno přešel z Princetonské univerzity na Harvard, zkoumal, jak lidé reagují na sérii imaginárních dilemat. V rámci jednoho dilematu stojíte u železničních kolejí, když vtom si náhle všimnete, že se na skupinu pěti lidí řítí nikým neřízená drezína. Bude-li pokračovat v dosavadním kurzu, zabije všech pět lidí.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Jediným způsobem, jak můžete těmto úmrtím zabránit, je přehodit výhybku na vedlejší kolej, kde drezína zabije pouze jednoho člověka. Na otázku, jak bychom se měli za těchto okolností zachovat, většina lidí odpoví, že bychom měli přehodit drezínu na vedlejší kolej, a zachránit tak čisté čtyři životy.

Při jiném dilematu hrozí drezína stejně jako v prvním případě zabitím pěti lidí. Vy však tentokrát nestojíte u kolejí, nýbrž na můstku nad nimi, takže nemůžete přehodit výhybku. Zvažujete, zda skočit z můstku před drezínu, a zachránit tak svou obětí pětici lidí v nebezpečí, avšak zároveň si uvědomujete, že jste na zastavení drezíny příliš lehcí.

Vedle vás ovšem stojí mnohem urostlejší neznámý člověk. Jediným způsobem, jak předejít smrti pěti lidí, je shodit tohoto člověka z můstku před drezínu. Pokud ho postrčíte, přijde o život, ale vy zachráníte ostatních pět lidí. Na otázku, jak bychom se měli za takových okolností zachovat, většina lidí odpoví, že shodit neznámého člověka by bylo nesprávné.

Toto hodnocení se přitom neomezuje na určité konkrétní kultury. Marc Hauser z Harvardovy univerzity zveřejnil obdobná dilemata na internetu v rámci takzvaného „Testu smyslu pro morálku“, který je k dispozici v angličtině, španělštině a čínštině ( http://moral.wjh.harvard.edu ). Poté, co obdržel desetitisíce odpovědí, zjistil, že navzdory rozdílům v národnosti, etnické příslušnosti, náboženském vyznání, věku a pohlaví panuje v odpovědích pozoruhodná shoda.

Filozofové si lámou hlavu, jak ospravedlnit naše intuice v podobných situacích s ohledem na skutečnost, že v obou případech jde zdánlivě o rozhodnutí, zda zachránit pět životů na úkor zmaření jediného. Greene se však spíše snažil pochopit, proč tyto intuice máme. Pomocí magnetické rezonance (MRI) tedy zkoumal, co se lidem při podobných morálních úvahách odehrává v mozku.

Přitom zjistil, že lidé, kteří byli požádáni o morální úsudek týkající se „osobních“ přestupků typu postrčení neznámého člověka z můstku, vykazovali zvýšenou aktivitu v mozkových oblastech souvisejících s emocemi. U lidí požádaných o úsudek ve věci relativně „neosobního“ zásahu typu přehození výhybky tomu tak nebylo. I ona menšina subjektů, jež zvažovala možnost, že by bylo správné shodit neznámého člověka z můstku, navíc k tomuto úsudku dospěla za delší dobu než lidé, kteří prohlásili, že by něco takového správné nebylo.

Proč se náš úsudek a naše emoce takovým způsobem odlišují? Lidské bytosti – i naši předkové z řad primátů – žili po většinu evolučních dějin v malých skupinách, v nichž se násilí dalo páchat pouze zblízka a osobní formou: bitím, postrkováním, škrcením nebo používáním kyje či kamene.

Abychom se s těmito situacemi vyrovnali, vyvinuly se u nás bezprostřední a emočně založené intuitivní reakce na projevy osobního násilí vůči ostatním. Představa shození neznámého člověka z mostu tyto reakce vyvolává. Ublížit někomu přehozením výhybky, která změní směr jízdy vlaku, jsme naopak schopni teprve poslední dvě staletí – což je příliš krátká doba na to, aby to z evolučního hlediska mohlo mít nějaký význam. Proto v nás taková představa nevyvolává stejné emocionální reakce, jako kdybychom někoho museli shodit z mostu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Greeneova práce nám pomáhá pochopit, odkud se naše morální intuice berou. Skutečnost, že mají univerzální charakter a představují součást naší lidské přirozenosti, však ještě neznamená, že jsou správné. Výše uvedená zjištění by v nás naopak měla vyvolat větší skepsi vůči spoléhání se na vlastní intuice.

Skutečnost, že jedna forma ublížení jinému člověku existuje po většinu našich evolučních dějin, zatímco druhá je relativně nová, přece z etického hlediska nehraje žádnou roli. Rozmetávat lidi na kusy bombami není o nic lepší než je ubíjet k smrti. A smrt jedné osoby je bezpochyby menší tragédií než smrt osob pěti bez ohledu na to, jakým způsobem tato osoba zemřela. Měli bychom tedy samostatně přemýšlet, nejen poslouchat vlastní intuice.