3

Ruce pryč od Sýrie?

WASHINGTON – Syrská vřava přináší západním tvůrcům politik větší nesnáze než kterákoli z dřívějších událostí Arabského jara. Jednak Sýrii tvoří komplikovanější společnost než ostatní arabské země, jež v současnosti zápasí s politickou proměnou, jednak jsou spletitější i její vnější vztahy. Vzhledem k tomu by jakýkoli pokus o rozhodnou vojenskou intervenci byl nejen těžký, ale i mimořádně riskantní.

Jednou komplikací je vůdčí role Sýrie v Libanonu, i po stažení jejích okupačních sil. Další představuje vláda alavitské menšiny v zemi se sunnitskou většinou, která Sýrii proměňuje v zástupce šíitského Íránu v sunnitsko-arabském světě. Další syrské menšinové skupiny – nealavitští šíité, pravoslavní a katoličtí křesťané a drúzové – mají vazby na sousední země a regionální aktéry, takže zvnějšku přitahují silný zájem, dokonce aktivní podporu. Turecko, Saúdská Arábie i Rusko mají v Sýrii jak strategické zájmy, tak vazby na místní frakce.

Spojené státy a jejich spojenci z NATO by samozřejmě v Sýrii upřednostnili vznik demokratického, západně orientovaného režimu. Vzhledem ke spletitým společenským a externím vazbám země by se ale Západ měl spokojit se stabilní vládou, jíž nebude dominovat Rusko ani Írán a která nebude ve vojenském konfliktu se svými sousedy, včetně Izraele.

Jaká politika je tedy pro USA a Západ nejlepší? Dohoda na ukončení současných bojů by mohla u moci ponechat režim prezidenta Bašára al-Assada, byť s jinou osobou v čele. Takový výsledek by byl triumfem pro zájmy tuhé diktatury, potlačování lidských práv a Íránu a Ruska. Jak přibývá násilí, stává se ale též méně pravděpodobným.