0

Měli by už jít vojáci domů?

Oznámení z minulého víkendu, že iráčtí zákonodárci konečně sestavili vládu národní jednoty, je vítanou zprávou, a to jak pro Irák, tak pro George W. Bushe a Tonyho Blaira. Americká i britská vláda, obě doma čím dál méně populární, zoufale potřebovaly nějaký hmatatelný důkaz pokroku, aby utišily své domácí kritiky a začaly otevřeně hovořit o strategii stažení. Největší úkoly však ještě leží před Irákem. Pokud Bush a Blair vyhlásí vítězství dřív, než skutečné bitvy začnou, podkopou právě ten proces, k jehož naplňování se oba za tak velkou cenu a tak silně zavázali.

Bush už týdny čekal na pozitivní vývoj, který by mu umožnil nadnést, že do konce roku 2006 může snížit rozsah nasazení vojsk v Iráku ze 133 na 100 tisíc mužů. Blair, stále otřesen porážkou své Labouristické strany v místních volbách na počátku května, dobré zprávy z Iráku také uvítal. Během triumfální nečekané návštěvy Bagdádu 22. května řekl, že očekává, že irácké síly do konce roku převezmou zodpovědnost za „územní bezpečnost“ ve velké části země. „Co nás tu drží, je násilí,“ prohlásil. „Co nás nechává odejít, je mír.“

Tento optimismus je předčasný. Sestavení vlády národní jednoty je jen první z mnoha překážek, jež nová irácká vláda musí překonat, má-li vytvořit trvalý mír. Jejím prvním úkolem bude zrušit ta ustanovení irácké ústavy, která proti sobě staví irácké sunnity, šíity a Kurdy. Podle současného iráckého práva má parlamentní výbor pověřený provedením těchto ústavních změn na dokončení úkolu čtyři měsíce. Čtyřměsíční stopky začaly tikat už 3. května, po první schůzi nového iráckého parlamentu.

Změny jsou velice zapotřebí. Výbor musí uzákonit nový uhlovodíkový zákon, který každé z iráckých frakcí zaručí spravedlivý podíl na ropném bohatství země, jež tvoří 97% celkových příjmů z exportu. Podle současné ústavy mají místní vlády právo využívat ropu vytěženou z míst pod jejich územím (a přímo z ní profitovat), zatímco ústřední irácké vládě je třeba odvádět jen díl z příjmů ze stávajících nalezišť.