2

Jednání ve strategické pasti

TEL AVIV – Izraelsko-palestinský mírový proces, brzděný nepřekonatelnými rozdíly mezi oběma stranami, byl vždy závislý na strategickém regionálním kontextu. Koneckonců se zrodil po první válce v Perském zálivu a usnadnily ho regionální důsledky konce studené války. V dnešní době tento proces utvářejí dvě hlavní regionální dynamiky: takzvané arabské jaro a jaderná dohoda s Íránem.

Íránská otázka se proměnila v jednu z nejzávažnějších krizí důvěry v dějinách vztahů mezi Spojenými státy a jejich blízkovýchodními spojenci. Ačkoliv nemají žádnou alternativu, bude pro Izrael i pro arabské státy obtížné uvěřit budoucím americkým závazkům stran jejich bezpečnosti. Z pohledu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua zradil americký prezident Barack Obama Izrael, když obětoval bývalého egyptského prezidenta Husního Mubaraka a vydláždil cestu nástupu Muslimského bratrstva k moci. Nyní se ohání dýkou podruhé, když dospěl k dohodě s Íránem, údajně za Netanjahuovými zády.

Konvenční strategická pozice Izraele byla založena na rovnici „Búšehr versus Jicʼhar“ – tedy ochota stáhnout se z osad na západním břehu, pokud Írán demontuje odstředivky v Búšehru. Z Netanjahuova pohledu se to nyní neděje.

Rovněž arabské revoluce vedou izraelské strategické plánovače k závěru nepodstupovat bezpečnostní rizika. Izrael je dnes podle nich obklopený hroutícími se či zkrachovalými státy a regiony (Libanon, Sýrie, Gaza a egyptský Sinajský poloostrov) a také strategicky klíčovým nárazníkovým Jordánskem, jehož dlouhodobé přežití nelze pokládat za samozřejmou věc. Anarchie podél izraelských hranic se stává živnou půdou sunnitských extremistů, pro něž je židovský stát největším nepřítelem. Vytvoření palestinského státu v době, kdy se již existující arabské státy drolí – a kdy část Palestiny kontroluje Hamás –, se nezdá být nejlepší nápad.