5

Velká americká série proher

JERUZALÉM – Prozatímní dohoda uzavřená v Ženevě mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a Německem (P5+1) na jedné straně a Íránem na druhé straně je pravděpodobně nejlepší dohodou o omezení íránského jaderného programu, jíž bylo za daných okolností možné dosáhnout. Spojené státy a jejich západní spojenci nebyli ochotni riskovat vojenské řešení a neuzavření žádné dohody by umožnilo Íránu bez zábran pokračovat ve snaze získat jaderné zbraně.

V ideálním světě by měl být Írán donucen, aby se zcela vzdal svého jaderného programu a předal veškerý obohacený uran nějaké vnější mocnosti; v praxi však bylo takové řešení nedosažitelné. Výsledek ženevských rozhovorů je tedy takový, že si Írán zajistil určitou mezinárodní legitimizaci coby mocnost stojící na jaderném prahu, což hluboce znepokojuje jeho regionální sousedy, od Saúdské Arábie a Izraele až po Turecko, Egypt a malé a zranitelné státy Perského zálivu.

Západní státníci si právem blahopřejí k tomu, že odvrátili bezprostředně hrozící velkou krizi. Mylně se však domnívají, že se jim podařilo vyřešit íránskou jadernou hrozbu. Je vskutku naivní si představovat, že během nadcházejících šesti měsíců bude dosaženo konečné dohody s Íránem: ostřílení íránští diplomaté se už postarají o to, aby se to nestalo.

Ačkoliv tedy prozatímní dohoda nemusí být opakováním Mnichovské dohody z roku 1938, jak mnozí kritikové tvrdí, může vytvořit podmínky pro ještě třaskavější budoucnost. Až oheň vzplane, současný americký prezident Barack Obama už nemusí být ve funkci, avšak pokud se situace ošklivě vymkne z ruky, může se na něj vzpomínat jako na dalšího státníka, jenž byl podobně jako Neville Chamberlain slepý vůči následkům svých mírumilovných záměrů.