4

Poslední otec-zakladatel Izraele

TEL AVIV – V roce 2006, rok před zvolením Šimona Perese izraelským prezidentem, vydal Michael Bar-Zohar hebrejskou verzi své Peresovy biografie. Kniha nesla příhodný titul Jako Fénix: v té době už se Peres více než 60 let aktivně podílel na izraelské politice a veřejném životě.

Peresova kariéra měla své vrcholy i stinná místa. Vyšplhal se do nadoblačných výšin, utrpěl pokořující nezdary – a prošel několika inkarnacemi. Jako pilíř izraelského národně-bezpečnostního vedení se později stal zapáleným mírotvorcem a neustále udržoval vztah lásky a nenávisti s izraelskou veřejností, která ho důsledně odmítala zvolit premiérem, ale zároveň ho obdivovala, když neměl reálnou moc a neusiloval o ni.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Peres se nenechal odradit nepřízní osudu a stále směřoval vpřed, kam ho táhly ctižádost a pocit poslání a pomáhaly mu talent a tvořivost. Byl to samouk, nenasytný čtenář a plodný spisovatel – muž, jehož každých pár let ovládla a inspirovala nějaká nová myšlenka: nanověda, lidský mozek, hospodářský rozvoj Blízkého východu.

Byl to také vizionář a mazaný politik, který se nikdy zcela nezbavil svých východoevropských kořenů. Když jeho cesta k moci a účast na politickém procesu v roce 2007 vyvrcholily, dospěl na piedestal své veřejné kariéry a až do roku 2014 působil jako prezident. Ve funkci nahradil neschopného předchůdce a získal si popularitu doma i obdiv v zahraničí coby neformální globální doyen na mezinárodní scéně, vyhledávaný řečník na mezinárodních fórech a symbol Izraele usilujícího o mír, což ostře kontrastovalo s výbojným premiérem Benjaminem Netanjahuem.

Peresova bohatá a složitá politická kariéra prošla pěti hlavními fázemi. Počátkem 40. let začal jako aktivista ve Straně práce a jejím mládežnickém hnutí. Do roku 1946 už ho pokládali za natolik vyzrálého, že ho poslali do Evropy jako součást předstátní delegace na prvním poválečném Sionistickém kongresu. Poté začal úzce spolupracovat s otcem-zakladatelem Izraele Davidem Ben-Gurionem na ministerstvu obrany, vesměs na vládních zakázkách během izraelské války za nezávislost, až se nakonec vypracoval na generálního ředitele ministerstva.

V této funkci se stal architektem obranné doktríny mladého státu. Řídil jakési paralelní ministerstvo zahraničí a jeho hlavním úspěchem bylo vytvoření úzké aliance a navázání intenzivní bezpečnostní spolupráce – včetně respektu k jaderným technologiím – s Francií.

V roce 1959 se Peres začal věnovat politice naplno a podpořil Ben-Guriona ve střetu se starou gardou Strany práce. Později byl zvolen do Knesetu, izraelského parlamentu, a stal se nejprve náměstkem ministra obrany a později plnoprávným členem kabinetu.

V roce 1974 vstoupila jeho kariéra do nové fáze, když byla premiérka Golda Meirová nucena odstoupit kvůli debaklu z října předešlého roku, kdy egyptská vojska Anvara Sádáta úspěšně překročila Suezský průplav. Peres zveřejnil kandidaturu, ale těsně prohrál s Jicchakem Rabinem. Ten mu jako „cenu útěchy“ poskytl křeslo ministra obrany ve své vládě. Jejich souboj z roku 1974 znamenal počátek jednadvacetiletého ostrého soupeření, které zmírňovala jen jejich vzájemná spolupráce.

Peres svého rivala vystřídal hned dvakrát: nejprve v roce 1977, kdy byl Rabin nucen rezignovat, a poté v letech 1995-1996, když se stal Rabin obětí atentátu. Peres byl také premiérem (velmi dobrým) ve vládě národní jednoty v letech 1984-1986; přestože se však o to snažil téměř 30 let, nikdy nedostal od izraelských voličů přímý mandát k výkonu funkce, po níž toužil nejvíce.

V roce 1979 se Peres proměnil ve vůdce izraelského mírového tábora a v 80. letech zaměřil své úsilí na Jordánsko. Ačkoliv se však v roce 1987 dostal až trýznivě blízko k mírové dohodě, když podepsal Londýnskou úmluvu s králem Husajnem, tato dohoda byla mrtvě narozeným dítětem. V roce 1992 pak členové Strany práce dospěli k závěru, že Peres nedokáže vyhrát volby a šanci má jedině centrista Rabinova typu.

Rabin skutečně zvítězil a po 15 letech se vrátil do premiérské funkce. Tentokrát už si obrannou agendu ponechal pro sebe a svěřil Peresovi ministerstvo zahraničí. Byl odhodlaný řídit mírový proces sám a Peresovi určil okrajovou roli. Rabinův vicepremiér však dal Peresovi šanci vést po druhé koleji jednání s OOP v Oslu: Peres se s Rabinovým souhlasem postavil do čela rozhovorů a v srpnu 1993 je dovedl do úspěšného konce.

Byl to výborný příklad konkurence kombinované se spoluprací, jež charakterizovala vztah mezi Rabinem a Peresem. K uzavření dohod z Osla byla zapotřebí Peresova smělost a tvořivost; nebýt však Rabinova kreditu a pověsti vojáka a bezpečnostního jestřába, izraelská veřejnost ani politický establishment by tyto dohody nepřijaly.

Zdráhavá spolupráce mezi Rabinem a Peresem pokračovala až do 4. listopadu 1995, kdy Rabina zavraždil pravicový extremista. Atentátník mohl zabít i Perese, ale dospěl k závěru, že vybrat si za cíl Rabina je účinnější způsob, jak zastavit mírový proces. Peres Rabina nahradil a pokusil se po Oslu vyjednat i mírovou dohodu se Sýrií. Když se mu to nepovedlo, vypsal předčasné volby, absolvoval nezdařenou kampaň a v květnu 1996 těsně prohrál s Netanjahuem.

Následujících deset let nebylo pro Perese šťastným obdobím. Vedení Strany práce musel přenechat Ehudu Barakovi, vstoupil do nové strany Kadima Ariela Šarona i jeho vlády a stal se terčem kritiky a útoků izraelské pravice, která mu vyčítala dohody z Osla. Začal tedy snižovat význam Nobelovy ceny míru, kterou po Oslu obdržel spolu s Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem. Kontrast mezi jeho postavením na mezinárodní scéně a jeho pozicí v domácí izraelské politice v těchto letech doslova bil do očí – když se však stal v roce 2007 prezidentem, rozpor postupně vymizel.

Fake news or real views Learn More

Peres byl zkušený a nadaný lídr, výmluvný řečník a studnice nápadů. Co je však ze všeho nejdůležitější, byl to izraelský vůdce s vizí a poselstvím. V tom tkvělo tajemství jeho mezinárodního postavení: lidé očekávají, že vůdce Izraele, muž z Jeruzaléma, bude přesně tímto typem vizionářské osobnosti. A když politické vedení země toto očekávání nesplňuje, převezme určenou roli lídr Peresova typu – a sklidí za to slávu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.