43

Návrat fiskální politiky

NEW YORK – Od globální finanční krize v roce 2008 nese značnou část zátěže spojené s udržováním agregátní poptávky, podporou růstu a bráněním deflaci v rozvinutých ekonomikách měnová politika. Fiskální politiku totiž omezovaly vysoké rozpočtové schodky a rostoucí úroveň veřejného dluhu, přičemž řada zemí dokonce zavedla úsporná opatření, aby zajistila trvalou udržitelnost dluhu. O osm let později nastal čas předat štafetu dál.

Centrální banky coby jediné významné instituce, pokud jde o ekonomický stimul, byly dohnány k zavádění stále nekonvenčnějších měnových politik. Začaly snižováním úrokových sazeb až na nulu a později zavedly avizování budoucí měnové politiky, v jehož rámci se zavazovaly, že budou držet sazby na nule po delší období.

Centrální banky v rozvinutých zemích také v rychlém sledu zaváděly kvantitativní uvolňování (QE) neboli nákupy velkých objemů dlouhodobých vládních dluhopisů, aby snížily jejich výnosy. Zahájily rovněž úvěrové uvolňování čili nákupy soukromých aktiv s cílem snížit náklady na půjčky v soukromém sektoru. A některé měnové autority – včetně Evropské centrální banky, Japonské centrální banky a několika dalších evropských centrálních bank – nedávno stlačily úrokové sazby do záporného pásma.

Tyto politiky sice podpořily ceny aktiv i hospodářský růst a zabránily deflaci, avšak dnes narážejí na své limity. Záporné úrokové sazby mohou poškodit ziskovost bank, a tím i jejich ochotu poskytovat úvěry. A pokud jde o QE, centrálním bankám mohou jednoduše dojít vládní dluhopisy, které by ještě mohly nakoupit.