Užitek z globalizace pro všechny

Zapomíná „globalizace“ na některé země a obyvatele naší planety? Odpověď je bez váhání ano. V roce 1960 byl v nejbohatších dvaceti zemích světa hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele osmnáctkrát vyšší než v nejchudších dvaceti zemích. Do roku 1995 se tato mezera zvětšila téměř čtyřicetkrát. Existují také důkazy, že stoupá mzdová nerovnost mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými dělníky, a to nejen v rozvojových zemích (především u obyvatel latinské Ameriky se středním příjmem), ale i v rozvinutém světě. Tak například v Mexiku se od poloviny 80. let do poloviny 90. let tento rozdíl zvýšil o 40 procent. Prodloužení průměrné délky života, jehož dosáhlo lidstvo od poloviny 20. století, bude v zemích, jež jsou v centru africké epidemie AIDS, brzy minulostí. V transformujících se evropských a středoasijských ekonomikách vzrostl mezi lety 1987 a 1994 počet lidí, kteří žijí z jednoho dolaru na den, z jednoho milionu na skoro čtyřiadvacet milionů – tedy více než dvacetinásobně. V mnoha společnostech se etnické a rasové menšiny setkávají s vyšší mírou chudoby než většinová společnost – a nezdá se, že by se tento trend měl nějak změnit. Kupříkladu v Peru byla u domorodého obyvatelstva v roce 1994 o 40 procent vyšší pravděpodobnost, že budou trpět chudobou; v roce 1997 to už bylo 50 procent. Ještě horší ale je, že se bohaté země obracejí k chudým zemím zády. Rozvojová pomoc těchto zemí se přes robustní růst většiny jejich ekonomik v 90. letech smrskla v průměru z jedné třetiny na jednu čtvrtinu jednoho procenta národního produktu všech rozvinutých zemí dohromady. Jejich politika bývá stejně chladná a lhostejná. Odhaduje se, že obchodní bariéry industrializovaných zemí způsobují rozvojovým zemím roční ztráty v průměrné výši dvojnásobku jednoroční rozvojové pomoci. Z padesáti až šedesáti miliard dolarů každoročně celosvětově vynakládaných na výzkum ve zdravotnictví je jen deset procent věnováno chorobám, které postihují 90 procent světové populace. Třicet dva miliony HIV-pozitivních osob v rozvojových zemích nemají přístup k léčbě, poněvadž léky proti AIDS stojí pět- až padesátkrát více, než kolik v těchto zemích činí průměrný roční příjem. Víme také, že v mnoha rozvojových zemích se veřejné výdaje soustřeďují na bohaté a střední vrstvy a že výdaje na chudé nejsou nijak chráněny proti nepříznivým otřesům. Měli bychom ze zoufalství založit ruce? Měli bychom se dále obracet zády? Anebo můžeme podniknout nějaké kroky, díky nimž bude mít z globalizace užitek mnohem víc lidí než teď? Klíčovým faktorem snižování chudoby ve světě zůstává stále ekonomický růst. Snižování chudoby hospodářským růstem ale chce čas. Například v Brazílii – kde žije celá polovina chudých latinské Ameriky – by mzda milionů lidí, kteří žijí hluboko pod hranicí chudoby, musela stoupnout o celých 300 procent, aby se na tuto hranici vůbec dostali. To ale bude trvat několik desítek let vytrvalého růstu, přestože brazilský HDP na jednoho obyvatele stabilně roste o 3 procenta ročně, což je pro tuto zemi ve srovnání s minulostí vynikající výkon. Abychom mohli nějak urychlit šíření užitku, který může přicházet s růstem, je třeba podniknout několik konkrétních kroků, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Mimo jiné k nim patří: - Zaručit stejná pravidla pro všechny, především navýšením základny chudých lidí v oblasti vzdělání, zdravotnictví a vlastnictví půdy. - Zpřístupnit chudým lidem trhy. - Odstranit sociální bariéry, jež jsou příčinou nevýhodného postavení některých etnických a rasových skupin nebo žen. Reformy, které sice jsou nezbytným prvkem zlepšování podmínek pro chudé, však také mohou mít svá rizika a své poražené. Mají-li z globalizace mít užitek všichni na tomto světě, pak nedílnou složkou procesu globalizace se musí stát nejen mechanismy, snižující pravděpodobnost rizik a otřesů (např. hospodářské krize, přírodní katastrofy, epidemie či nezaměstnanost), ale i pomoc chudým zemím a chudým lidem při řešení těchto otřesů, pokud k nim přece jen dojde. Takovými mechanismy může být například program podpory v nezaměstnanosti a pojištění v nezaměstnanosti, hotovostní dávky a dávky v naturáliích či mikrofinancování. Vedle domácí scény lze také na mezinárodní úrovni podniknout řadu kroků s cílem zaručit stejná pravidla pro všechny a řešit systémová rizika. Zásadní změnou v politice by bylo zrušení či omezení protekcionismu ze strany rozvinutých zemí. Druhou potřebnou změnou je jasná politika, která bude prosazovat globální finanční stabilitu. Nyní se diskutuje o tom, jak tuto stabilitu prosazovat co nejlépe. Konkrétně o tom, nakolik důležité jsou záchranné balíčky, které přicházejí po devastující finanční krizi. Ve světě, kde vládne napodobování a stádní chování, budou záchranné balíčky, přicházející v pravý čas a podporované vhodnou domácí politikou, rozhodující i nadále. Stejně významná bude ovšem i transparentnost a adekvátní regulační rámec, bez nichž by se finanční krize mohla zopakovat. Kromě ekonomických reforem musí rozvinutý svět vyvinout větší úsilí na podporu globálních veřejných statků, jako je výzkum v zemědělství nebo výzkum nakažlivých chorob, jež postihují rozvojový svět. Musí být přitom garantován přístup k výsledkům těchto výzkumů pro subjekty, které je nejvíce potřebují. K dalším krokům pak patří pomoc zaměřená na snižování chudoby, zastavování ozbrojených konfliktů nebo podpora konstruktivní účasti chudších zemí a chudších obyvatel na rozhodnutích, která formují globalizační proces.