NEW YORK – Na konci letošního roku se v Kodani sejdou zástupci 170 států, které jsou signatáři Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, s nadějí, že jejich setkání bude završením vyjednávání o nové mezinárodní reakci na globální oteplování a změnu klimatu. Pokud uspějí, zlatým hřebem jejich snah se stane celosvětová dohoda jak omezit škodlivé skleníkové plyny, o kolik a kdy. Úmluva by nabyla účinnosti v roce 2012, až vyprší současná smlouva z Kjóta.
Výzkum společnosti McKinsey zaměřený na účinnost a nákladnost více než 200 mechanismů ke snižování uhlíkových emisí – od vyšší účinnosti automobilů přes jadernou energii a kvalitnější zateplení budov až po lepší lesní hospodářství – naznačuje, že zajistit hladiny, jež jsou podle slov vědecké obce nezbytné k odvrácení katastrofických důsledků změny klimatu, dokáže jedině koordinovaná celosvětová snaha. Naše podrobná analýza, provedená během dvou let ve 21 zemích a regionech, dokládá, že své úlohy se musí ujmout všechny regiony a sektory. Není-li to dostatečně znepokojivé, vezměme v úvahu toto: pokud opatření odložíme i jen o několik let, požadované cíle pravděpodobně nesplníme, a to ani s dočasným úbytkem uhlíkových emisí ve spojitosti s nižší ekonomickou aktivitou v krátkodobém výhledu.
Dobrou zprávou je, že potřebných změn lze dosáhnout, že si je můžeme dovolit a že je dokážeme zajistit, aniž bychom brzdili růst. Nejčerstvější křivka nákladů na globální redukci uhlíku vypracovaná McKinsey poukazuje na šance stabilizovat emise do roku 2030 na úrovních z roku 1990 čili 50% pod trendovou křivkou vývoje „ve vyjetých kolejích“.
Zajistit tyto redukce do roku 2030 by stálo kolem 200-350 miliard eur ročně – méně než 1% očekávaného globálního HDP v roce 2030. Celkové počáteční náklady do roku 2020 by činily 530 miliard eur – méně než současný americký plán na záchranu finanční soustavy – a 810 miliard eur do roku 2030, což je rozhodně v mezích toho, s čím si finanční trhy dokážou poradit.
Do snižování emisí musí investovat jak rozvojové, tak vyspělé státy. Lví podíl těchto investic ovšem vede k nižší spotřebě energií, a tedy ke snížení nákladů na energie. Vydobýt si výhru energetické účinnosti má zásadní význam jak pro klima, tak pro energetickou bezpečnost – a závisí to na dobře známé množině politických signálů a prověřených technologií.
Nic z toho nezpomaluje růst ani nezvyšuje náklady na energie a část opatření může růst stimulovat. Celosvětový přechod k nové, rozptýlenější energetice – typické větším podílem obnovitelné energie a důmyslnější rozvodnou infrastrukturou – by rovněž mohl růstu prospívat.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Uskutečnění všech těchto kroků vyžaduje, abychom směřovali k novému modelu, který zajistí, že se stěžejními zdroji, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, budeme celosvětově nakládat produktivněji. Sevření, jímž znečištění svírá globální růst, uvolníme právě v rozsahu, ve kterém napříč sektory a regiony investujeme do zlepšení uhlíkové produktivity (HDP na jednotku uhlíkových emisí).
Zlepšení karbonové produktivity vyžaduje zlepšení produktivity půdy. Lesy a rostliny odčerpávají z atmosféry uhlík a potenciálně tvoří přes 40% příležitostí k úbytku uhlíku od nynějška do roku 2020.
Nebudeme-li pozorně pečovat o tropické pralesy, z nichž 90% roste v rozvojových státech, kde existuje tlak na mýcení půdy za jinými ekonomickými účely, nedokážeme splnit globální cíle redukce uhlíkových emisí. Nedílnou součástí řešení musí být pomoc pěstitelům sóji, producentům palmového oleje a chovatelům dobytka od Brazílie po jihovýchodní Asii s produktivnějším využíváním půdy, aby se snížil tlak na tropické pralesy.
Tak jako je nutná vyšší zemědělská produktivita, je rovněž důležité kvalitnější vodohospodářství. Vzhledem k tomu, že zemědělství využívá 70% spolehlivých světových zásob vody (a že změna klimatu má potenciál spolehlivost zásob vody postihnout), bude zapotřebí, aby komplexní přístup ke klimatické bezpečnosti zahrnoval kvalitnější vodohospodářské politiky, lépe integrované hospodaření s půdou a reformu zemědělského trhu. Náš výzkum ukazuje, že roční růst vodní produktivity se v nadcházejících desetiletích musí zvýšit z 0,3% na 3%.
Jinými slovy, zdroje a politiky jsou ve vzájemné závislosti. Posun k modelu, v němž se hladiny uhlíkových emisí a růst pohybují opačným směrem – stav, který nazýváme postkarbonovou ekonomikou –, může v Kodani začít dohodami na snížení uhlíku ve vzduchu. Uspět ale může, jedině pokud se teď pustíme do plnění agendy zaměřené na obecnější posilování produktivity přírodních zdrojů a prosazování integrovanějšího přístupu.
To vše ukazuje na fakt, že potřebujeme nová globální pravidla pro celkovou produktivitu zdrojů. Máme-li dosáhnout potřebných úrovní produktivity energií, půdy, vody a uhlíku, musíme vyvinout integrovaný globální rámec, který bude chápat vzájemné závislosti přírodních zdrojů. Žádný vyspělý stát nemůže cíle uhlíkových emisí plnit tím, že svou nejšpinavější výrobu přesune do některé z rozvojových zemí, a žádný rozvojový stát zase nemůže cíle plnit tím, že bude kácet lesy, aby stavěl továrny nebo rozšiřoval zemědělství s nízkou produktivitou.
Abychom se propracovali k postkarbonové ekonomice, jednotlivé země si budou muset uvědomit svou vzájemnou závislost, posílit globální koordinaci přístupu k přírodním zdrojům a přizpůsobit se novým, podmíněnějším modelům suverenity. Příležitostí, která se nabízí v Kodani, je začít formovat některé z modelů kolektivního konání, na nichž budeme moci vystavět postkarbonovou ekonomiku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Na konci letošního roku se v Kodani sejdou zástupci 170 států, které jsou signatáři Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, s nadějí, že jejich setkání bude završením vyjednávání o nové mezinárodní reakci na globální oteplování a změnu klimatu. Pokud uspějí, zlatým hřebem jejich snah se stane celosvětová dohoda jak omezit škodlivé skleníkové plyny, o kolik a kdy. Úmluva by nabyla účinnosti v roce 2012, až vyprší současná smlouva z Kjóta.
Výzkum společnosti McKinsey zaměřený na účinnost a nákladnost více než 200 mechanismů ke snižování uhlíkových emisí – od vyšší účinnosti automobilů přes jadernou energii a kvalitnější zateplení budov až po lepší lesní hospodářství – naznačuje, že zajistit hladiny, jež jsou podle slov vědecké obce nezbytné k odvrácení katastrofických důsledků změny klimatu, dokáže jedině koordinovaná celosvětová snaha. Naše podrobná analýza, provedená během dvou let ve 21 zemích a regionech, dokládá, že své úlohy se musí ujmout všechny regiony a sektory. Není-li to dostatečně znepokojivé, vezměme v úvahu toto: pokud opatření odložíme i jen o několik let, požadované cíle pravděpodobně nesplníme, a to ani s dočasným úbytkem uhlíkových emisí ve spojitosti s nižší ekonomickou aktivitou v krátkodobém výhledu.
Dobrou zprávou je, že potřebných změn lze dosáhnout, že si je můžeme dovolit a že je dokážeme zajistit, aniž bychom brzdili růst. Nejčerstvější křivka nákladů na globální redukci uhlíku vypracovaná McKinsey poukazuje na šance stabilizovat emise do roku 2030 na úrovních z roku 1990 čili 50% pod trendovou křivkou vývoje „ve vyjetých kolejích“.
Zajistit tyto redukce do roku 2030 by stálo kolem 200-350 miliard eur ročně – méně než 1% očekávaného globálního HDP v roce 2030. Celkové počáteční náklady do roku 2020 by činily 530 miliard eur – méně než současný americký plán na záchranu finanční soustavy – a 810 miliard eur do roku 2030, což je rozhodně v mezích toho, s čím si finanční trhy dokážou poradit.
Do snižování emisí musí investovat jak rozvojové, tak vyspělé státy. Lví podíl těchto investic ovšem vede k nižší spotřebě energií, a tedy ke snížení nákladů na energie. Vydobýt si výhru energetické účinnosti má zásadní význam jak pro klima, tak pro energetickou bezpečnost – a závisí to na dobře známé množině politických signálů a prověřených technologií.
Nic z toho nezpomaluje růst ani nezvyšuje náklady na energie a část opatření může růst stimulovat. Celosvětový přechod k nové, rozptýlenější energetice – typické větším podílem obnovitelné energie a důmyslnější rozvodnou infrastrukturou – by rovněž mohl růstu prospívat.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Uskutečnění všech těchto kroků vyžaduje, abychom směřovali k novému modelu, který zajistí, že se stěžejními zdroji, které jsme dlouho pokládali za samozřejmé, budeme celosvětově nakládat produktivněji. Sevření, jímž znečištění svírá globální růst, uvolníme právě v rozsahu, ve kterém napříč sektory a regiony investujeme do zlepšení uhlíkové produktivity (HDP na jednotku uhlíkových emisí).
Zlepšení karbonové produktivity vyžaduje zlepšení produktivity půdy. Lesy a rostliny odčerpávají z atmosféry uhlík a potenciálně tvoří přes 40% příležitostí k úbytku uhlíku od nynějška do roku 2020.
Nebudeme-li pozorně pečovat o tropické pralesy, z nichž 90% roste v rozvojových státech, kde existuje tlak na mýcení půdy za jinými ekonomickými účely, nedokážeme splnit globální cíle redukce uhlíkových emisí. Nedílnou součástí řešení musí být pomoc pěstitelům sóji, producentům palmového oleje a chovatelům dobytka od Brazílie po jihovýchodní Asii s produktivnějším využíváním půdy, aby se snížil tlak na tropické pralesy.
Tak jako je nutná vyšší zemědělská produktivita, je rovněž důležité kvalitnější vodohospodářství. Vzhledem k tomu, že zemědělství využívá 70% spolehlivých světových zásob vody (a že změna klimatu má potenciál spolehlivost zásob vody postihnout), bude zapotřebí, aby komplexní přístup ke klimatické bezpečnosti zahrnoval kvalitnější vodohospodářské politiky, lépe integrované hospodaření s půdou a reformu zemědělského trhu. Náš výzkum ukazuje, že roční růst vodní produktivity se v nadcházejících desetiletích musí zvýšit z 0,3% na 3%.
Jinými slovy, zdroje a politiky jsou ve vzájemné závislosti. Posun k modelu, v němž se hladiny uhlíkových emisí a růst pohybují opačným směrem – stav, který nazýváme postkarbonovou ekonomikou –, může v Kodani začít dohodami na snížení uhlíku ve vzduchu. Uspět ale může, jedině pokud se teď pustíme do plnění agendy zaměřené na obecnější posilování produktivity přírodních zdrojů a prosazování integrovanějšího přístupu.
To vše ukazuje na fakt, že potřebujeme nová globální pravidla pro celkovou produktivitu zdrojů. Máme-li dosáhnout potřebných úrovní produktivity energií, půdy, vody a uhlíku, musíme vyvinout integrovaný globální rámec, který bude chápat vzájemné závislosti přírodních zdrojů. Žádný vyspělý stát nemůže cíle uhlíkových emisí plnit tím, že svou nejšpinavější výrobu přesune do některé z rozvojových zemí, a žádný rozvojový stát zase nemůže cíle plnit tím, že bude kácet lesy, aby stavěl továrny nebo rozšiřoval zemědělství s nízkou produktivitou.
Abychom se propracovali k postkarbonové ekonomice, jednotlivé země si budou muset uvědomit svou vzájemnou závislost, posílit globální koordinaci přístupu k přírodním zdrojům a přizpůsobit se novým, podmíněnějším modelům suverenity. Příležitostí, která se nabízí v Kodani, je začít formovat některé z modelů kolektivního konání, na nichž budeme moci vystavět postkarbonovou ekonomiku.