Vysoké školy potřebují svobodu

Po penzích a zdravotní péči je vyšší vzdělávání třetí velkou veřejnou službou s vážnými potížemi v mnoha zemích, obzvlášť v Evropě. Hrdé Německo, tvůrce moderního univerzitního systému, který dnes zná většina světa, přihlíží tomu, že jeho studenti se umisťují na nejnižších příčkách v testech znalostí a schopností. Svou podstatou je problém vyššího vzdělávání podobný tomu, jenž postihuje všechny veřejné služby: jde o masivní růst poptávky, kterou už není možné uspokojit ze státní pokladny.

Z toho především plyne, že od pyšných středních vrstev se žádá - anebo brzy žádat bude, aby se podílely na nákladech na tyto služby, ať už prostřednictvím vyšších daní nebo privatizací finančních břemen. Penzijní připojištění v Německu, vyšší ceny zdravotní péče ve všech zemích a ,,dorovnávací poplatky" pro vysokoškoláky v Británii se staly horkými politickými tématy, jež mučí téměř všechny vlády. Z velké části nebyla dosud zavedená rychlokvašená řešení příliš úspěšná.

V případě vyššího vzdělávání pochopitelně existuje alternativa. Chybí-li dostatečná hotovost, je možné nechat univerzity upadat. Na evropském kontinentu se to děje už od sedmdesátých let. Přeplněné učebny v často nedostatečných materiálních podmínkách bez potřebného vybavení vedly k dalšímu prodloužení délky studia, zhoršení kvality vzdělání a zoufalství na straně studentů i profesorů. Ve Velké Británii, kde k tomuto v sedmdesátých a osmdesátých letech nedocházelo, bylo možné každé vysokoškolské místo zaplnit Evropanem zpoza Lamanšského průlivu, který se snažil uniknout upadajícím institucím své země.