0

Rozdělení, ale sobě rovní

Jistě to není zeď? Jeden můj izraelský přítel, aktivista hnutí "Peace Now", mi na tuto otázku odpověděl otázkou svojí: "Uvědomuješ si, že do Izraele se nedostal ani jeden sebevražedný atentátník z pásma Gazy?" Proč? "Protože je tam plot." Kdyby se kolem Západního břehu postavil elektrický plot, mluvil dál, zabily by se dvě mouchy jednou ranou. Palestinci by se do Izraele mohli dostat jen přes malý počet kontrolních stanovišť a osadníci by brzy zjistili, že jejich postavení je neudržitelné, a vrátili by se do Izraele.

Není to samozřejmě zase až tak jednoduché. Za oním plotem by se zřejmě ocitly osady v blízkosti (ale už uvnitř) linie z roku 1967. Návrat osadníků by byl komplikovaný jak prakticky, tak s ohledem na izraelské veřejné mínění. Pak je zde problém izraelských Arabů a Jeruzaléma (má být zdí rozdělen na dvě půlky - jako kdysi Berlín?). Je proto zarážející, že člověk tak liberálních hodnot, jako je můj přítel, který se zasazuje o "mír hned teď", považuje fyzickou separaci skupin za cestu - za snad jedinou cestu - k míru.

Představa, že skupiny mají mít stejná práva, ale jinak zůstat odděleny, byla kdysi nejzazším ústupkem tradicionalistů na starém dobrém segregovaném americkém Jihu. Apartheid bez útlaku - až tak daleko byli připraveni jít.

Liberální síly však prosazovaly jiné řešení. Jejich vizí byla společnost, kde se budou rasové a národnostní skupiny a náboženská vyznání volně prolínat a mísit. Ještě když členové těchto skupin žili ve svých "ghettech", jezdívaly jejich děti školními autobusy do škol jiných skupin, aby se dnes mohlo praktikovat to, čemu říkáme multikulturalismus. Liberální sen se nakonec stal svědkem stírání a mizení hranic mezi rozdíly, k čemuž nemalou měrou přispěl nejen vzrůstající počet smíšených manželství, ale i obývání společného životního prostoru.