2

Já a město

PEKING – Co je velkou novinkou našeho věku? To se den ze dne mění, ale počítáme-li čas na staletí, silným kandidátem je zajisté urbanizace lidstva. Ve městech dnes žije víc než polovina světové populace, přičemž v roce 1800 to byla necelá 3 %. Očekává se, že do roku 2025 bude jen v samotné Číně 15 „megaměst“, každé přinejmenším s 25 miliony obyvatel. Mají sociální kritici právem obavy z atomizované osamělosti života ve velkoměstě?

Je pravda, že města nedokážou poskytnout onen výrazný pocit sounáležitosti, jímž se často vyznačují vsi a maloměsta. Ve městech se ale vytváří jiná forma společenství. Lidé jsou nezřídka na svá města hrdí a usilují o tříbení jejich svébytných komunálních kultur.

Hrdost na vlastní město má dlouhou historii. Ve starověku se Athéňané identifikovali s demokratickým étosem města, zatímco Sparťané se pyšnili reputací svého města co do vojenské kázně a síly. Samozřejmě, dnešní urbánní plochy jsou obrovské, rozmanité a pluralitní, takže se může zdát zvláštní říkat, že moderní město má určitý étos, jímž své obyvatele uvědomuje o kolektivním životě.

Jenže rozdíly třeba mezi Pekingem a Jeruzalémem ukazují, že města svůj étos mají. Obě jsou koncipována tak, že mají jádro obklopené soustřednými kruhy, avšak jádro Jeruzaléma vyjadřuje duchovní hodnoty, kdežto jádro Pekingu symbolizuje politickou moc. A étos formuje město víc než jeho lídři. Peking přitahuje přední politické kritiky Číny, zatímco sociální kritici Jeruzaléma obhajují výklad náboženství, který za posvátné pokládá spíš osoby než neživé objekty. V obou případech platí, že navzdory výhradám ke konkrétním dogmatům převládající ideologie samotný étos zpochybňuje málokdo.