3

Globální varieté finančních regulátorů

PAŘÍŽ – V prvních fázích finanční krize bylo módní tvrdit, že regulační systém Spojených států potřebuje zásadní strukturální proměnu. Názorové rozdíly mezi Komisí pro cenné papíry a burzy (SEC) a Komisí pro obchodování termínových kontraktů na komodity (CFTC) bránily účinnému dohledu nad investičními bankami a obchodováním s deriváty (pouze USA se domnívají, že má smysl regulovat cenné papíry a deriváty odděleně).

Nadbytek různých bankovních regulátorů umožnil bankám svévolně proplouvat systémem a hledat shovívavější přístup ke kapitálu. Kvůli absenci federálního regulátora pojištění nakonec pojišťovnu AIG regulovaly Úřad pro dohled na hospodárnost (OTS) a Úřad pro pojištění ve státě New York, což se ukázalo jako naprosto nedostatečné schéma.

Z těchto argumentů však nic velkého nevzešlo. Dodd-Frankův zákon sice úspěšně vytáhl OTS z bídy, ale žárlivé kongresové výbory pro dohled zabránily fúzi SEC a CFTC a pro racionalizaci bankovního dohledu se neudělalo vůbec nic. Americký systém se tedy pozoruhodně podobá systému, který na počátku tohoto tisíciletí kolektivně zavíral oči nad růstem fatálních napětí.

Jedním z faktorů, které přispěly k institucionální stagnaci, byla absence přesvědčivé alternativy. Během zhruba jednoho desetiletí před vypuknutím krize v letech 2007-2008 směřoval globální trend k integraci regulátorů. Téměř 40 zemí zavedlo jediné regulátory a sloučilo všechny typy dohledu do jedné všemocné instituce. Tento trend se objevil na počátku 90. let ve Skandinávii, ale k nejdramatičtější změně došlo v roce 1997, kdy Velká Británie založila Úřad finančních služeb (byl jsem jeho prvním předsedou).