Většina Evropanů souhlasí s tím, že spolehlivá, dostupná a udržitelná energie je pro evropskou bezpečnost a prosperitu zásadní, že energii lze využívat jako politickou zbraň, jako když Rusko v lednu 2006 přerušilo přísun plynu na Ukrajinu, a že Evropa je až příliš závislá na dodávkách z nedemokratických a nestabilních zemí a regionů. Navzdory všeobecné shodě o těchto záležitostech však neexistuje širší konsenzus nad tím, jak se s nimi vyrovnat.
Je naléhavě zapotřebí odvahy a shody a ti, kdo pochybují, zda je Evropa jednoho či druhého schopná, mohou načerpat povzbuzení ze dvou nedávných rozhodnutí Evropské komise: politicky ambiciózního návrhu prosadit naprosté oddělení rozvodných sítí od společností dodávajících plyn a elektřinu a návrhu, aby Gazprom a další podniky z vně EU směly energetická aktiva v Unii ovládat jedině za přísných nových podmínek, včetně recipročního přístupu na řekněme ruský trh pro energetické společnosti z EU.
Zásadním problémem ale zůstává evropská zranitelnost v oblasti energie: vznikající strategie „rozděl a panuj“ ohledně dodávek plynu, jíž je třeba se postavit čelem. Dnešní upřednostňování jednostranného konání jednotlivých členských zemí EU ve věci energie musí vystřídat společná energetická politika založená na solidaritě mezi členskými státy a svornost při obraně zájmů EU vůči vnějším partnerům. Ostatně, právě taková solidarita Evropě během posledních 50 let umožňovala prosperovat a integrovat se. Proč se tedy ve věci energie nedržet úspěšného receptu?
Většina Evropanů souhlasí s tím, že spolehlivá, dostupná a udržitelná energie je pro evropskou bezpečnost a prosperitu zásadní, že energii lze využívat jako politickou zbraň, jako když Rusko v lednu 2006 přerušilo přísun plynu na Ukrajinu, a že Evropa je až příliš závislá na dodávkách z nedemokratických a nestabilních zemí a regionů. Navzdory všeobecné shodě o těchto záležitostech však neexistuje širší konsenzus nad tím, jak se s nimi vyrovnat.
Je naléhavě zapotřebí odvahy a shody a ti, kdo pochybují, zda je Evropa jednoho či druhého schopná, mohou načerpat povzbuzení ze dvou nedávných rozhodnutí Evropské komise: politicky ambiciózního návrhu prosadit naprosté oddělení rozvodných sítí od společností dodávajících plyn a elektřinu a návrhu, aby Gazprom a další podniky z vně EU směly energetická aktiva v Unii ovládat jedině za přísných nových podmínek, včetně recipročního přístupu na řekněme ruský trh pro energetické společnosti z EU.
Zásadním problémem ale zůstává evropská zranitelnost v oblasti energie: vznikající strategie „rozděl a panuj“ ohledně dodávek plynu, jíž je třeba se postavit čelem. Dnešní upřednostňování jednostranného konání jednotlivých členských zemí EU ve věci energie musí vystřídat společná energetická politika založená na solidaritě mezi členskými státy a svornost při obraně zájmů EU vůči vnějším partnerům. Ostatně, právě taková solidarita Evropě během posledních 50 let umožňovala prosperovat a integrovat se. Proč se tedy ve věci energie nedržet úspěšného receptu?