NEW YORK – Lze snést dobré argumenty pro to, že před většinou vyspělých ekonomik, Čínou a mnoha rozvíjejícími se trhy a rozvojovými ekonomikami závislými na obchodu a zahraničních investicích se rýsuje sekulární stagnace – vytrvale pomalý růst. Zastánci tohoto náhledu poukazují na stárnoucí populace, deglobalizaci, změnu klimatu a úbytek biologické rozmanitosti, stoupající nerovnost a přílišné dluhy, kdežto optimisté spíš vyzdvihují potenciál mladších, dynamických zemí a technologií, které povzbuzují produktivitu, jako třeba umělá inteligence, robotika a bioinženýrství.
I pokud je však naším údělem sekulární stagnace, není pravděpodobné, že by na sebe vzala podobu sekulární stagflace čili toho, co Nouriel Roubini nazývá „Velkou stagflací“ (kombinace sekulární stagnace a vytrvalé, dlouhodobé stagflace). Stagflace označuje inflaci podstatně převyšující cíl, kdy je nezaměstnanost nad přirozenou hladinou a výstup pod úrovní svého potenciálu. Mnohem pravděpodobnějším scénářem pro většinu vyspělých ekonomik a Čínu je ale mnoho desetiletí sekulární stagnace se všeobecně nízkými měrami inflace, přerušovanými občasnými dvou- či tříletými epizodami přechodné stagflace.
Existují dva odlišné spouštěče stagflace, které mohou působit souběžně. První se objevuje, když negativní šok v agregátní nabídce posiluje inflaci a zároveň snižuje výstup a zvyšuje míru nezaměstnanosti, k čemuž došlo nedávno vlivem vzestupu globálních komoditních cen kvůli ruské válce a narušení dodavatelských řetězců v důsledku pandemie. Pokud je nabídkový šok přechodný nebo pokud se agregátní poptávka poklesem přizpůsobí trvale nižší úrovni agregátní nabídky (s určitou pomocí přísnější měnové politiky), inflace převyšující cíl bude přechodná, jestliže se neuchytí inflační očekávání.
NEW YORK – Lze snést dobré argumenty pro to, že před většinou vyspělých ekonomik, Čínou a mnoha rozvíjejícími se trhy a rozvojovými ekonomikami závislými na obchodu a zahraničních investicích se rýsuje sekulární stagnace – vytrvale pomalý růst. Zastánci tohoto náhledu poukazují na stárnoucí populace, deglobalizaci, změnu klimatu a úbytek biologické rozmanitosti, stoupající nerovnost a přílišné dluhy, kdežto optimisté spíš vyzdvihují potenciál mladších, dynamických zemí a technologií, které povzbuzují produktivitu, jako třeba umělá inteligence, robotika a bioinženýrství.
I pokud je však naším údělem sekulární stagnace, není pravděpodobné, že by na sebe vzala podobu sekulární stagflace čili toho, co Nouriel Roubini nazývá „Velkou stagflací“ (kombinace sekulární stagnace a vytrvalé, dlouhodobé stagflace). Stagflace označuje inflaci podstatně převyšující cíl, kdy je nezaměstnanost nad přirozenou hladinou a výstup pod úrovní svého potenciálu. Mnohem pravděpodobnějším scénářem pro většinu vyspělých ekonomik a Čínu je ale mnoho desetiletí sekulární stagnace se všeobecně nízkými měrami inflace, přerušovanými občasnými dvou- či tříletými epizodami přechodné stagflace.
Existují dva odlišné spouštěče stagflace, které mohou působit souběžně. První se objevuje, když negativní šok v agregátní nabídce posiluje inflaci a zároveň snižuje výstup a zvyšuje míru nezaměstnanosti, k čemuž došlo nedávno vlivem vzestupu globálních komoditních cen kvůli ruské válce a narušení dodavatelských řetězců v důsledku pandemie. Pokud je nabídkový šok přechodný nebo pokud se agregátní poptávka poklesem přizpůsobí trvale nižší úrovni agregátní nabídky (s určitou pomocí přísnější měnové politiky), inflace převyšující cíl bude přechodná, jestliže se neuchytí inflační očekávání.