0

Sarkozyho tajný rozchod

PAŘÍŽ – Když Nicolas Sarkozy loni vedl kampaň před prezidentskou volbou, slíbil „rozchod“ s minulostí. Prozatím si onoho typu rozchodu, jenž Sarkozy slíbil, všímá jen málo Francouzů. Mýlí se ale, když si myslí, že během prvního roku jeho prezidentství se nic nezměnilo. Sarkozy ve skutečnosti rozchodu dosáhl, třebaže v nečekané oblasti: v zahraničněpolitickém konsenzu, jenž převládal od dob Charlese de Gaulla.

Ovšemže, dlouhodobé strategické ozvuky Sarkozyho zjevného rozhodnutí vrátit Francii pod integrované vojenské velení NATO a posílit francouzský vojenský závazek vůči angažmá NATO v Afghánistánu, vůbec prvnímu mimo bojiště, nelze v tomto raném stadiu hodnotit s pražádnou mírou přesnosti. Důsledky těchto rozhodnutí jsou ale jasné: Francie za Sarkozyho je teď zpátky ve středu Atlantické aliance.

Ač se to mimo Francii může jevit jako něco všedního, doma Sarkozyho zahraničněpolitická revoluce vyvolala ostrý odpor. Sarkozyho rozchod s vojensko-diplomatickým dědictvím páté republiky pranýřují všechny levicové strany.

Samozřejmě že skutečná roztržka levice se Sarkozyho politikou má své kořeny v jeho koncepci vztahu Francie se Spojenými státy. Ostražitost vůči Americe zajisté nebývala jen levicovou pózou; mnozí gaullisté během dekád také antiamerikanismem nasákli. Avšak byť Sarkozy svou stranu zřejmě nepřiměl k nadšení nad zásluhami Ameriky George Bushe, zmírnil kdysi notorickou podezíravost vůči USA. V této stěžejní oblasti francouzské diplomacie se tudíž rozevřela propast mezi pravicí a levicí – rozdíl, který jsme ve Francii nezaznamenali už čtyři desítky let.