Sarkozyho chvíle

LONDÝN – Je tomu něco málo přes tři roky, co jsem v době, kdy se naplno rozjížděla finanční krize, publikoval průvodce po mezinárodní soustavě finanční regulace, knihu Global Financial Regulation: The Essential Guide. Popisovala spletitou pavučinu komisí, rad a agentur s překrývajícími se zodpovědnostmi, nereprezentativním obsazením a nedostatečnými donucovacími pravomocemi – systém vybudovaný postupným rozšiřováním během dekád, bez vůdčí ruky architekta či ústředního orgánu, který by prosazoval soudržné globální regulatorní normy.

Po událostech uplynulých let, jež názorně předvedly rizika, která z těchto nedostatků plynou, a po bezpočtu summitů a konferencí by dnes průvodce po finanční regulaci roku 2008 měl být zcela zastaralý. Jenže bohužel není.

Pravda, něco se změnilo k lepšímu. Na vrcholu pyramidy byla skupina G7 nucena ustoupit širší G20, což do rozhodovacího propletence vtáhlo země typu Číny a Indie jako plnoprávné partnery. Summity G20 jsou tudíž těžkopádnější, což je ale jednoduše odrazem reality probíhajícího přesunu ekonomické moci ze Západu na Východ.