0

Sarkozy, Carpe Diem!

Triumf Nicolase Sarkozyho v květnových prezidentských volbách a současné vítězství jeho strany UMP ve volbách parlamentních vytvořily ve Francii nejvhodnější příležitost k hluboké strukturální reformě za poslední desítky let. Nejenže získal Sarkozy prezidentské křeslo převahou 53% hlasů, ale jeho obliba se zvýšila na 62%, když vytvořil širokou vládu s účastí vysoce postavených „odvedenců“ z opozice.

UMP pak v prvním kole parlamentních voleb získala rekordních 40% hlasů. Voliči jí sice ve druhém kole odepřeli drtivé vítězství, ale vládnoucí strana si díky celkovému triumfu poprvé po 29 letech udržela zákonodárnou většinu.

V prvních dnech po svém zvolení přivedl Sarkozy Francii „zpátky do Evropy“, když opětovně posílil francouzsko-německé partnerství a poskytl rozhodnou podporu kampani německé kancléřky Angely Merkelové za znovuoživení návrhu ústavní smlouvy Evropské unie. Pragmatismus pak dal najevo tím, že nevetoval probíhající přístupová jednání EU s Tureckem, čímž se vyhnul zbytečné konfrontaci s Velkou Británií a Španělskem, i když si zároveň uchoval svůj dlouhodobý nesouhlas s plným členstvím Turecka v EU. Podobně i diskrétní mlčení jeho vlády bezprostředně po posledním zvýšení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou lze chápat jako výmluvné uznání nezávislosti ECB.

Jak ovšem Sarkozy a jeho vláda zareagují na vnitřní problémy Francie? Vzhledem k chudokrevnému růstu, nezaměstnanosti vězící už více než 20 let mezi 9 a 10 procenty a přistěhovaleckým ghettům kolísajícím mezi bezprávím a zoufalstvím je Francie bezpochyby jedním z evropských „nemocných“. Tam, kde si adaptace na nelítostnou mezinárodní konkurenci a rapidní technologické změny žádá flexibilitu a zodpovědnost jednotlivce, tam ve Francii i nadále převažuje kultura pomoci a jejího nárokování.