0

Saigon, pád a znovuzrození: o 25 let později

Největší, a také nejdelší, vietnamská válka skončila před pětadvaceti lety, 30. dubna 1975. Jako nějaký kolemjdoucí, tiše zírající na trosky autonehody, sledovala jsem pád Saigonu v televizním přenosu, v bezpečí amerického Connecticutu, s mojí novou rodinou. Jako miliony dalších Američanů, byla jsem tehdy přímo hypnotizována kolapsem země, kde bojovalo na půl miliónů amerických vojáků a kde jich nakonec 50.000 zemřelo.

Já měla štěstí. Sotva dvanáctiletá jsem opustila Saigon jen měsíc před tím, než k tomuto pádu došlo, když mě s sebou vzal jeden americký důstojník, se kterým jsem se spřátelila ve vojenské nemocnici, ve které jsme, já a moje matka, dobrovolně vypomáhaly. To bylo roku 1968, v roce Tetovy ofensivy. Nosily jsme mu rýžovou kaši, čokoládové zákusky, datlové bonbóny. Pamatuji, mluvil se mnou francouzsky. Jak tak ležel celý v bandážích, vyprávěla jsem mu příběhy a on se jim smál. O sedm let později, když severovietnamské tanky překročily demilitarizovanou zónu, vrátil se, adoptoval mě, a tak mě odtamtud dostal, několik měsíců před tím, než se nakonec i mým rodičům podařil jejich útěk.

V bezpečí našeho obývacího pokoje jsme společně sledovali, jak hordy Vietnamců násilím vnikly do chráněných táborů USA. Helikoptéry poletovaly nad střechami velvyslanectví. Říkali tomu „Operation Frequent Wind“, aby tak zakódovali americkou evakuaci ze Saigonu. Byl to přímo exodus; vzduchem směřoval k Sedmé flotile, patrolující právě v Jihočínském moři; a po moři představoval nespočet velkých kutrů, pinas, a všemožných rybářských lodí a dalších provizorních plavidel. Více jak 100.000 Vietnamců tehdy v dubnu a květnu roku 1975 prchlo, a jejich počet pak v následujících letech narostl až na 2 milióny.

Války se často těm, co je přežili, zdají naprosto nepochopitelné. Začátek; Konec; Začátek konce; to vše jsou jen historické kategorie a otázky pro historiky. Ti, co přežili válku ve Vietnamu a pak byli nuceni uprchnout, protože se najednou ocitli na historicky poražené straně konfliktu, se pustili do boje s trýznivými otázkami: jak zapomenout, jak přežít zapomenutý život – zapomenutý, až do výročí, jako je toto. Třicátý duben; Den osvobození, jak je pojmenován v Komunistickém Vietnamu; Den národní porážky, jak tento den nazývají Vietnamci v exilu.