0

Věčná ruská inflace

Co se měnové správy týče, ve věčném Rusku se nic nemění. Rok co rok ruská centrální banka (RCB) svaluje vinu za svůj chabý výkon při snižování míry inflace na počasí, špatnou sklizeň či jiné neměnové faktory.

Na rozdíl od mnoha nově vznikajících a transformujících se ekonomik 90. let Rusko neopustilo ukotvení pevného kurzu a za vodítko své měnové politiky nepřijalo režim cílování inflace. Období od finanční krize roku 1998 proto přineslo mnoho vážných problémů pro měnové i kurzové politiky. Tváří v tvář přebytku platební bilance – převážně díky vysokým cenám ropy – se Měnový program RCB na rok 2005 vykrucuje: snižování inflace je sice priorita, ale tou je i cílování devizového kurzu usilující o podporu růstu.

Tento odhodlaný přístup funguje dobře například ve Spojených státech, kde si Federální rezervní systém získal protiinflační věrohodnost. Avšak výkony RCB od roku 1992 udělaly jen málo pro stabilizaci inflačních očekávání a pro přesvědčení podnikatelů, investorů, vládních úředníků a obyčejných Rusů, že se banka upřímně zaměřuje na mírnění růstu cen.

Během raných transformačních let byl nedostatek účinného rámce měnové politiky odrazem nesnadnosti úkolu vytvořit nové instituce a normy a také obtížnosti překonávání odkazu centrálního plánování, za jehož éry nebylo možné odlišit rozpočet od úvěrového financování. Občas RCB vystupovala jako bankéř vlády a poskytovala jí likviditu bez ohledu na finanční trhy; jindy se zaměřovala na finanční trhy a poskytovala likviditu bankám. V obou případech neexistuje spojitost mezi inflací a úrokovými sazbami.