MOSKVA: Po celých devět let postkomunistické transformace překonávaly politické bloky v Rusku jen obtížně a poměrně negativně propast, která je dělila od plodné spolupráce, a to vše v době, kdy země zoufale potřebovala rozhodné a pozitivní kroky. Nedávno však byla ruská politika svědkem náhlého přívalu politických sňatků. Některé byly zjevně taktické, jiné unáhlené, s nádechem zoufalství. Všechny podobné aliance mají nicméně jedno společné: odhalují politickou decentralizaci Ruska, která je dnes zřejmě již nezvratná.
Důkaz o síle politické decentralizace Ruska přišel ze samotného centra. Strana moskevského starosty Jurije Lužkova Otěčestvo (Vlast) se spojila s hnutím Celé Rusko, které sdružuje většinu oblastních gubernátorů. S nimi jako oporou v zádech si Lužkov mohl troufnout přilákat na post prezidentského kanditáta Jegenije Primakova, bývalého premiéra a prý nejdůvěryhodnějšího a neoblíbenějšího politika dnešní ruské politiky, kterého prezident Jelcin v květnu odvolal z premiérského křesla právě pro jeho popularitu.
První oblastní gubernátoři byli v podstatě loutkami v rukou Borise Jelcina. Ten je totiž po rozpadu Sovětského Svazu jmenoval do úřadů a zhusta využíval jejich vlivu v horní komoře Dumy k ovládání dolní komory, kde měli převahu komunisté. V polovině devadesátých let se ale z gubernií staly volené úřady, díky čemuž se role gubernátora v ruském politickém systému z právního hlediska napravila a mnohonásobně zvýraznila. Gubernátoři si nyní žárlivě střeží svou moc a společně brojí proti svým vetřelcům a nespokojencům. Není bez zajímavosti, že gubernátor má zásadní slovo při rozhodování, zda se oblast pod jeho správou stane cílem zahraničních investic nebo ne.
MOSKVA: Po celých devět let postkomunistické transformace překonávaly politické bloky v Rusku jen obtížně a poměrně negativně propast, která je dělila od plodné spolupráce, a to vše v době, kdy země zoufale potřebovala rozhodné a pozitivní kroky. Nedávno však byla ruská politika svědkem náhlého přívalu politických sňatků. Některé byly zjevně taktické, jiné unáhlené, s nádechem zoufalství. Všechny podobné aliance mají nicméně jedno společné: odhalují politickou decentralizaci Ruska, která je dnes zřejmě již nezvratná.
Důkaz o síle politické decentralizace Ruska přišel ze samotného centra. Strana moskevského starosty Jurije Lužkova Otěčestvo (Vlast) se spojila s hnutím Celé Rusko, které sdružuje většinu oblastních gubernátorů. S nimi jako oporou v zádech si Lužkov mohl troufnout přilákat na post prezidentského kanditáta Jegenije Primakova, bývalého premiéra a prý nejdůvěryhodnějšího a neoblíbenějšího politika dnešní ruské politiky, kterého prezident Jelcin v květnu odvolal z premiérského křesla právě pro jeho popularitu.
První oblastní gubernátoři byli v podstatě loutkami v rukou Borise Jelcina. Ten je totiž po rozpadu Sovětského Svazu jmenoval do úřadů a zhusta využíval jejich vlivu v horní komoře Dumy k ovládání dolní komory, kde měli převahu komunisté. V polovině devadesátých let se ale z gubernií staly volené úřady, díky čemuž se role gubernátora v ruském politickém systému z právního hlediska napravila a mnohonásobně zvýraznila. Gubernátoři si nyní žárlivě střeží svou moc a společně brojí proti svým vetřelcům a nespokojencům. Není bez zajímavosti, že gubernátor má zásadní slovo při rozhodování, zda se oblast pod jeho správou stane cílem zahraničních investic nebo ne.