Uriel Sinai/Getty Images

Bod zvratu v roce 2008

NEW YORK – Tento týden uplyne deset let od doby, kdy se ruské tanky zastavily až pár hodin chůze od Tbilisi, hlavního města Gruzie. Tato krátká kavkazská válka zatáhla oponu za hegemonií Západu v Evropě, která po skončení studené války trvala téměř dvacet let. Z popudu administrativy amerického prezidenta George W. Bushe zahájila Gruzie rozhovory o členství v NATO, což přimělo ruského prezidenta Vladimira Putina k tomu, aby začal hájit červenou linii, kterou o rok dříve vytyčil. Rusko, oznámil Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007, bude považovat jakoukoliv další expanzi západních institucí na východ za akt agrese.

V srpnu 2008 se evropští diplomaté usilovně snažili zastavit boje. Za pár týdnů se však pozornost světa upřela na propukající globální finanční krizi. Ve Washingtonu, Londýně, Paříži, Berlíně i Moskvě se stalo nejpalčivějším problémem zabránění bankovním krachům, nikoliv vojenská eskalace. Na první pohled se zdá, že válka v Gruzii a globální finanční krize spolu nesouvisejí. To by však bylo opominutí hlubších proudů, které se staly hnacím motorem konfrontace.

Pohlcení postkomunistické Evropy Západem nebylo jen otázkou sametových revolucí. Útvar, který tehdejší Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld označil za „novou Evropu“ – tedy postkomunističtí spojenci NATO a členové Evropské unie –, byl závislý na investicích v objemu stamilionů dolarů. Tyto půjčky přitom poskytly tytéž evropské banky, které pomáhaly přiživovat boom na americkém trhu nemovitosti a nafukovat ještě větší realitní bubliny ve Velké Británii, Irsku a Španělsku. Nejextrémnější realitní inflace na světě v letech 2005 až 2007 přitom existovala v Pobaltí, na východní hranici NATO.

Vedle bezpečnostních záruk proti Rusku toužily postkomunistické země také po prosperitě. V prvních letech nového tisíciletí se někdejší sovětské republiky typu Gruzie a Ukrajiny, které si nezajistily členství v NATO nebo v EU, začaly obávat, že zůstanou pozadu. Jejich touha „srovnat krok“ vyvolala takzvané barevné revoluce v letech 2003 a 2004, které odrážely jejich přesvědčení, že hospodářský růst, demokratizace a prozápadní orientace jdou ruku v ruce.

Nebyly to však jen bývalé satelity Sovětského svazu, které těžily z globálního boomu živeného dluhem. Také autorita a moc Putinova režimu se (do značné míry) odvozovala z globalizace – konkrétně z obrovského růstu cen ropy. V roce 2008 se zdálo, že energetický gigant Gazprom kontrolovaný ruským státem, který těžil z nevídaného růstu poptávky na rozvíjejících se trzích v čele s Čínou, by se brzy mohl stát největší korporací světa.

V roce 2008 se tak proti sobě hnaly napříč Eurasií dvě tlakové fronty globálního kapitalismu. Na jedné straně táhly západní investice hospodářský růst ve střední a východní Evropě, zatímco na druhé straně udržoval geopolitickou obrodu Ruska boom na trzích komodit. Tyto trendy samozřejmě nemusely vést ke střetu. Přinejmenším podle mantry globalizace mají z obchodu prospěch všechny strany.

Subscribe now

Long reads, book reviews, exclusive interviews, full access to the Big Picture, unlimited archive access, and our annual Year Ahead magazine.

Learn More

EU trvá na tom, že její model integrace nenese žádnou vinu. Cílem je mír, stabilita a vláda zákona, tvrdí bezelstně její vysocí představitelé, nikoliv získání geopolitické výhody. Ať už tomu opravdu věří, nebo ne, noví postkomunističtí členové EU to viděli jinak. Pro ně bylo členství v NATO a EU součástí protiruského balíku, stejně jako v 50. letech pro západoevropské státy.

Kdykoliv Německo zašlo v politice uvolňování napětí s Ruskem příliš daleko, vzplály emoce. V reakci na dohodu o vybudování plynovodu Nord Stream v roce 2005 označil tehdejší ministr zahraničí Polska Radek Sikorski tento pakt za novou verzi smlouvy Ribbentrop-Molotov z roku 1939.

Ačkoliv o členství v NATO požádala v roce 2008 také Ukrajina, ruskou intervenci to nevyprovokovalo. Válka v Gruzii však rozdělila ukrajinskou politickou garnituru na tři části: na ty, kdo upřednostňovali sbližování se Západem, na ty, kdo dávali přednost Rusku, a na ty, kdo preferovali politiku vyvažování. Dopady finanční krize tato napětí dále prohloubily.

Žádná část světové ekonomiky přitom nebyla zasažena citelněji než bývalá sovětská sféra. Když se zhroutilo globální úvěrování, jako první byli odstřiženi nejkřehčí vypůjčovatelé. A protože krátce poté následoval kolaps cen komodit, utrpěly „tranzitivní ekonomiky“ zničující šok.

Rusko jako jeden z největších vývozců ropy a plynu patřilo k nejhůře zasaženým. Po ponížení spojeném s finančními krizemi koncem 90. let se však Putin již dříve zasadil o to, aby bylo Rusko vyzbrojené značnými dolarovými rezervami – třetími nejvyššími po Číně a Japonsku. Rezervy v objemu 600 miliard dolarů umožnily Rusku přestát bouři roku 2008 bez pomoci zvenčí.

To ovšem neplatilo pro jeho bývalé satelity. Jejich měny se propadly. Úrokové sazby prudce stouply. Příliv zahraničního kapitálu ustal. A některým státům nezbylo než se obrátit o pomoc na Mezinárodní měnový fond (MMF).

Dopad krize z roku 2008 střední a východní Evropu rozštěpil. Politické vedení v pobaltských zemích se rozhodlo krizi přetrpět, přijalo tvrdá úsporná opatření a pokračovalo na cestě k členství v eurozóně. V Maďarsku se vládní strany zdiskreditovaly, což otevřelo dveře neliberálnímu režimu premiéra Viktora Orbána.

Žádná země v regionu však nebyla strategicky významnější, politicky křehčí a ekonomicky zasaženější než Ukrajina. Během několika týdnů dostala Ukrajina zničující dvojúder v podobě války v Gruzii a finanční krize. To umožnilo úspěšnou prezidentskou kandidaturu prorusky orientovaného Viktora Janukovyče v roce 2010 a zároveň byla zahájena zoufalá finanční vyjednávání s MMF, EU a Ruskem, která vyvrcholila krizí v roce 2013. Vzhledem k současným diskusím o obchodních válkách stojí za připomenutí, že právě spor o asociační dohodu Ukrajiny s EU vedl k Janukovyčovu svržení a k nevyhlášené válce s Ruskem.

Konec studené války v roce 1989 jako by naznačoval, že tržně orientovaný hospodářský růst představuje nezadržitelnou sílu, která dává výhodu Západu pod taktovkou USA. Odtud už byl jen krůček k předpokladu, že rozšiřování kapitalismu do postsovětského světa bude dál vychylovat rovnováhu sil ve prospěch Západu.

Události ze srpna a září 2008 přinesly dvě bolestná a hluboce znepokojivá ponaučení. Za prvé je kapitalismus náchylný ke katastrofám. A za druhé globální růst nemusel nutně posílit unipolární uspořádání. Vskutku všeobjímající globální růst plodí multipolaritu, která je při absenci překlenující diplomatické a geopolitické dohody receptem na konflikt.

I po deseti letech se Západ s těmito znepokojivými zjištěními jen těžce vyrovnává. Zraky všech se dnes upírají do Asie, na vzestup Číny a její rostoucí vliv v Eurasii, Africe i Latinské Americe. Putinovo Rusko je však stále kazisvětem. Proto bychom neměli zapomenout na gruzínskou krizi ze srpna 2008, kdy poprvé začalo být zřejmé, jak nebezpečným by se nové globální rozložení ekonomických sil jednou mohlo stát.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/sOsazOT/cs;

Handpicked to read next

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.