NEW YORK – Tento týden uplyne deset let od doby, kdy se ruské tanky zastavily až pár hodin chůze od Tbilisi, hlavního města Gruzie. Tato krátká kavkazská válka zatáhla oponu za hegemonií Západu v Evropě, která po skončení studené války trvala téměř dvacet let. Z popudu administrativy amerického prezidenta George W. Bushe zahájila Gruzie rozhovory o členství v NATO, což přimělo ruského prezidenta Vladimira Putina k tomu, aby začal hájit červenou linii, kterou o rok dříve vytyčil. Rusko, oznámil Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007, bude považovat jakoukoliv další expanzi západních institucí na východ za akt agrese.
V srpnu 2008 se evropští diplomaté usilovně snažili zastavit boje. Za pár týdnů se však pozornost světa upřela na propukající globální finanční krizi. Ve Washingtonu, Londýně, Paříži, Berlíně i Moskvě se stalo nejpalčivějším problémem zabránění bankovním krachům, nikoliv vojenská eskalace. Na první pohled se zdá, že válka v Gruzii a globální finanční krize spolu nesouvisejí. To by však bylo opominutí hlubších proudů, které se staly hnacím motorem konfrontace.
Pohlcení postkomunistické Evropy Západem nebylo jen otázkou sametových revolucí. Útvar, který tehdejší Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld označil za „novou Evropu“ – tedy postkomunističtí spojenci NATO a členové Evropské unie –, byl závislý na investicích v objemu stamilionů dolarů. Tyto půjčky přitom poskytly tytéž evropské banky, které pomáhaly přiživovat boom na americkém trhu nemovitosti a nafukovat ještě větší realitní bubliny ve Velké Británii, Irsku a Španělsku. Nejextrémnější realitní inflace na světě v letech 2005 až 2007 přitom existovala v Pobaltí, na východní hranici NATO.
NEW YORK – Tento týden uplyne deset let od doby, kdy se ruské tanky zastavily až pár hodin chůze od Tbilisi, hlavního města Gruzie. Tato krátká kavkazská válka zatáhla oponu za hegemonií Západu v Evropě, která po skončení studené války trvala téměř dvacet let. Z popudu administrativy amerického prezidenta George W. Bushe zahájila Gruzie rozhovory o členství v NATO, což přimělo ruského prezidenta Vladimira Putina k tomu, aby začal hájit červenou linii, kterou o rok dříve vytyčil. Rusko, oznámil Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007, bude považovat jakoukoliv další expanzi západních institucí na východ za akt agrese.
V srpnu 2008 se evropští diplomaté usilovně snažili zastavit boje. Za pár týdnů se však pozornost světa upřela na propukající globální finanční krizi. Ve Washingtonu, Londýně, Paříži, Berlíně i Moskvě se stalo nejpalčivějším problémem zabránění bankovním krachům, nikoliv vojenská eskalace. Na první pohled se zdá, že válka v Gruzii a globální finanční krize spolu nesouvisejí. To by však bylo opominutí hlubších proudů, které se staly hnacím motorem konfrontace.
Pohlcení postkomunistické Evropy Západem nebylo jen otázkou sametových revolucí. Útvar, který tehdejší Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld označil za „novou Evropu“ – tedy postkomunističtí spojenci NATO a členové Evropské unie –, byl závislý na investicích v objemu stamilionů dolarů. Tyto půjčky přitom poskytly tytéž evropské banky, které pomáhaly přiživovat boom na americkém trhu nemovitosti a nafukovat ještě větší realitní bubliny ve Velké Británii, Irsku a Španělsku. Nejextrémnější realitní inflace na světě v letech 2005 až 2007 přitom existovala v Pobaltí, na východní hranici NATO.